Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Základní otázka, která určuje směr mého profesního rozvoje

24. 9. 2019

Jiří Rostecký

Autor fotky: Jirka Chomát

Moc rád čtu knihy o duchovním rozvoji. Dávají mi příležitost zamýšlet se nad svým životem z úhlů, které by mě bez nich nejspíš nenapadly. Pomáhají mi také pochopit skutečný význam spirituality v lidském životě a její odlišnost od náboženství.

V jedné úžasné knize o buddhismu jsem si přečetl myšlenku, která převrátila naruby vše, co jsem si myslel o mé profesní budoucnosti.

Tato myšlenka je dnes základem mého uvažování o vývoji MladýPodnikatel.cz, o mých dalších aktivitách a o celém mém podnikání. Postupně se ji snažím učit i ostatní lidi, a to jak ty, se kterými spolupracuji, tak i mnoho dalších.

Na knihách je krásné to, že vám předkládají myšlenky, kterého jsou pouhými slovy. Můžete se nad nimi sami zamyslet, což bohužel mnoho lidí nedělá a informace v knihách přijímá tak, jak je tam najdou. Populární ekonom a jeden z nejchytřejších lidí, které znám, Tomáš Sedláček, mi jednou na jednom školení řekl úžasnou věc: „Víš, jak se nejlépe čtou knihy?“ zeptal se, vzal jednu knihu a otevřenou ji položil na stůl stránkami dolů. „Takhle, dodal.“

Chtěl tím naznačit jednoduché sdělení: „Knihy se nejlépe čtou tak, že si přečteš klidně jen jednu větu, potom knihu odložíš a přemýšlíš nad ní.“

O síle emocí

Od té doby se snažím nad myšlenkami v knihách přemýšlet mnohem hlouběji, takže i tu myšlenku z knihy o buddhismu, která tak změnila moje uvažování nad budoucností, jsem si pro svoje potřeby upravil, rozšířil a přizpůsobil tak, aby mi fungovala.

Jak ta myšlenka zní? V podstatě se ptá: „Jaké emoce v tobě vyvolá situace poté, co získáš to, o co usiluješ?“

Pojďme se nad ní zamyslet. Pokud jste jako většina, pravděpodobně usilujete o něco, po čem hodně toužíte a co vás má udělat šťastnějšími. Může jít o vybudování úžasné firmy, získání konkrétního životního partnera, vstup investora do vašeho projektu, opuštění zaměstnání a vstup na volnou nohu a mnoho dalšího.

Jenomže už minimum z nás se zamýšlí nad tím, jaké emoce v nás tyto stavy budou vyvolávat. Tak třeba ten vstup na volnou nohu. Víte o tom, že spousta freelancerů, kteří zkusili štěstí na volné noze, raději rychle odešla zpět do zaměstnání? Mnoho z nich totiž nezvládlo emoce, které vůbec nečekali a o kterých propagátoři freelancingu tak často nemluví. Třeba tyto:

Najednou se tedy dostáváme k tomu, že člověk, který byl frustrovaný z práce v blbém kolektivu v blbé firmě a uvěřil blbým slibům o svobodě v blbém podnikání, je dneska plný strachu, smutku, vzteku, únavy a mnoha dalších emocí, které nejspíš nečekal.

Neříkám, že podnikání na volné noze je špatné. Pouze říkám, že není jednoduché. Zvládnout tyto výzvy (a spoustu dalších) se povede jen některým. Zbytek se bude trápit, nebude mít osobní život, propadne workoholismu, začne brát antidepresiva (znám několik takových freelancerů) nebo se vrátí do zaměstnání.

Někteří zvolí další scénář mířící do pekla. Nedostatek kolektivu se pokusí vyřešit založením vlastní agentury. Očekávají od toho, že budou zpět mezi lidmi a svoje podnikání posunou na vyšší úroveň. Jenomže to je další cíl, u kterého se mnozí z nich nezamyseli nad emocemi, které v nich vyvolá.

Hledat, zaměstnávat, propouštět, platit a řídit lidi je totiž něco jiného než se s nimi jen potkávat v práci. Budovat vlastní agenturu a řešit vše, co s vedením firmy souvisí, dělá z profesionálů, které bavila určitá činnost (třeba marketing), většinou nepříliš dobré manažery. Většina jde s penězi dolů. Hodně dolů, což je citelné i pro jejich rodiny. Pokud mi tyhle věci nevěříte, klidně si poslechněte můj rozhovor třeba s Honzou Řezáčem nebo Honzou Tichým.

Opět neříkám, že pro vás vlastní agentura není tou nejlepší možnou cestou a že to za to nestojí. To vůbec ne. Také bych nechtěl dělat vrcholový sport a živit se jím, ačkoliv obdivuji všechny sportovce a rád jim fandím.

Snažím se vás jen varovat před tím, abyste svoje rozhodnutí nedělali z donucení a abyste se nepodřizovali okolnostem. Protože právě to drtivá většina lidí dělá a já pak sedím ve firmách a zjišťuji, že vlastně ani jeden z těch lidí nechce dělat to, co dělá, a jen ho k tomu tak nějak donutily okolnosti, protože se nechal vláčet systémem.

Sám kážu vodu, piju víno

Pokud jste se v tom našli, tak buďte v klidu. Nejste sami. Sám jsem si podobný vývoj v mé kariéře uvědomil mnohokrát. Tak třeba placené konzultace. V jeden čas mi došlo, že často pomáhám lidem, předávám jim své myšlenky z praxe, zkušenosti ostatních, kontakty na další lidi a otevírám jim dveře ve firmách. Tato pomoc pro mě měla velkou hodnotu a řadu firem výrazně posunula.

Tak jsem si za to začal říkat peníze. Fungovalo to a já najednou domlouval nové konzultace a vystavoval za ně faktury.

Jenomže velmi rychle jsem si položil otázku: „Jaké emoce to ve mně vyvolává?“

Uvědomil jsem si, že mě to vlastně nebaví. Sedět celý den a poslouchat jeden problém za druhým je dost náročné. Večer jsem býval hodně vyčerpaný a ano, měl jsem vydělané poměrně slušné peníze, ale neměl jsem ze sebe dobrý pocit. Mnohem raději bych se sebevzdělával, psal nové články, natáčel prima rozhovory či se věnoval plnění vlastních snů. Já ale s někým seděl na konzultaci a ano, dost jsem mu pomohl a vydělal na tom, ale spoustu dalších věcí jsem kvůli tomu dělat nemohl.

Tehdy jsem si uvědomil zásadní věc. Nechci být profesionální konzultant. Chci dělat konzultace, ale jen ve velmi omezené míře. Chci si projekty, které budu konzultovat, více vybírat. A pokud se do nich sám přímo nezamiluji, chci si vyfiltrovat jen ty, které to skutečně myslí vážně a můj čas ocení mnohem víc.

Dovedlo mě to tedy i k uvažování nad hodinovkou. Tu jsem si asi jako většina lidí nevypočítal žádným úžasným magickým vzorecem, ale stanovil ji podle toho, co jsem si myslel, že si mohu dovolit, a co je… slušné.

Povedlo se mi za ni konzultace poměrně v pohodě prodávat, ale brzy mi došlo, že vydělané peníze vůbec neodpovídají tomu, co bych chtěl. Rozhodl jsem se ji proto zvýšit. Jakmile jsem to ale udělal, okamžitě se dostavily obavy: „Ale vždyť to je hodně! To si přeci nemůžeš dovolit. Podívej, kolik jiných profíků si účtuje mnohem méně. To nemůžeš!“

Jenomže já nejsem oni. Navíc „oni“ jsou většinou jen velmi úzce zaměření, třeba na marketing. Můj rozsah je mnohem širší a vedle marketingu dokáži pomoci i s rozvojem byznysu, plánováním, vedením (a výběrem) lidí, osobním rozvojem a s mnoha dalšími tématy, ve kterých mám praktické zkušenosti. A pokud ne, dokáži velmi dobře vytipovat, kdo jiný klientovi pomůže, a ušetřit mu tak spoustu času a peněz. Ověřil jsem si to už na mnoha firmách.

Ti „oni“ také nemají vhled do tolika firem jako já. Díky mé práci se potkávám s tisíci podnikateli ročně a rozebírám s nimi dost hluboká byznysová témata. Vím tedy, co funguje jiným, na co přišli a co asi stojí na konci cesty, na kterou se můj klient vydal. O kontaktech, nadhledu a možnosti otevírat dveře, ani nemluvím.

A co je nejdůležitější, nejsem plechovka limonády. Moji cenu neurčuje někdo jiný. Hodnotu mého času si určuji já sám. Pokud si tedy někdo myslí, že se mu investice do mě nevyplatí, nechť si najme někoho jiného. Já místo toho budu pracovat na svých snech. Jak strašné, že?

Načte se říkat ne

Jak vidíte, přemýšlení nad emocemi mě dovedlo až k tomu, že jsem zvýšil svou hodinovou sazbu a hlavně – důkladně se zamyslel nad hodnotou své práce a nad jejím dopadem na klienta. Už jen to samotné mě dovedlo k uvědomění, že lidem fakt dokáži pomoct, že za sebou mám dobré výsledky a že si sakra mohu dovolit zdražit. Donutilo mě to přehodnotit, jaké chci klienty a jak se chci profilovat. Pomohlo mi to uvědomit si i mou vlastní hodnotu a jednou větou říct ne mnoha jiným věcem.

Neudělal jsem to poprvé. Takhle jsem odmítl nabídky za obrovské peníze, které by mě zaopatřily možná na desítky let dopředu. Odmítl jsem nabídky na zaměstnání, které mi připadaly nudné. Odmítl jsem investory, jejichž vize o rozvoji mých projektů mě vůbec nezaujala. A odmítl jsem nabídky na koupi MladýPodnikatel.cz, protože bych se ve firmách kupců,, kde bych musel nějaký čas pracovat, necítil dobře.

Říkám ne věcem, které jsou pro jiné splněným snem. Hraji si s ohněm, protože další skvělá nabídka nemusí přijít. Možná kvůli tomu nevydělám tolik peněz, možná nebudu tak úspěšný a možná se to leckomu nebude líbit.

Jenomže já nenesu zodpovědnost za cizí emoce. Já nesu zodpovědnost za ty své. A kdybych místo ne říkal ano, moje emoce by byly veskrze negativní.

To nejcennější, co mám, nejsou moje projekty, není to moje know-how a už vůbec to není moje pověst. To nejcennější je můj čas, moje energie a to, čemu obojí věnuji. Chci být šťastný, spokojený a zamilovaný do lidí, se kterými čas trávím, a do práce, kterou dělám. To vše jsou emoce, o které mám zájem. A pokud je na konci nějaké cesty nenajdu, pak byla moje chyba, že jsem se po ní vydal.

Takhle uvažuji nad svým rozvojem já.

Třeba můžete i vy.

Udělejte to, co mi poradil Tomáš Sedláček. Položte tuto „knihu“, ať už je to počítač, tablet nebo mobil, a na chvíli se zamyslete nad tím vším, co jste si teď přečetli. Dejte tomu pár minut. Nechte odeznít ty první myšlenky a počkejte na ty další. Možná v nich najdete něco, co můžete udělat i vy a co vám pomůže být šťastnější.

Pokračujte: Jak být inspirací pro ostatní?

24. 9. 2019

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?