Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Věřit si nestačí. Musíte na to i mít…

11. 10. 2013

Řeknu vám dva naprosto odlišné příběhy, které mě přivedly na jednu zajímavou myšlenku. Že lidé, co dávají ze všech nejvíce najevo své ambice, vyzdvihují své kvality a působí možná až přehnaně sebejistým dojmem, často končí podstatně hůře než ostatní, jimž okolí na základě jejich chování třeba tak nevěří a neočekává od nich mimořádné výsledky.

Začnu tím nudnějším. Mezi tím, co jsem se já vydal tak trochu nekonvenčně proti proudu a místo školy se na příští rok či dva zaměřil na podnikání a budování firmy, která se každým dnem rozrůstá, získává nové klienty a buduje nové projekty, ostatní moji bývalí spolužáci tak nějak zjistili, na čem jsou a jak je život tvrdý. U některých to bylo – řekněme – hodně zajímavé.

Řada z nich si kladla obrovské ambice, stavěla ego před úsudek a nechala kolem sebe šířit svoje vize a plány po střední škole. To se projevilo i na jejich vysoce ambiciózních (čti naivních) přihláškách na vysoké školy, které je nakonec samozřejmě nepřijaly. Zjistil jsem, že několik lidí, u nichž se v podstatě s naprostou jistotou očekávalo bezproblémové přijetí a úspěšné studium na vysoké, dnes skončilo za pokladnami, ve výkopu či na Facebooku bez jakékoliv denní aktivity. Bohužel jsou mezi nimi i moji kamarádi, kteří dnes jaksi nemají moc možností, a nezbývá jim v podstatě nic jiného, než rok čekat.

Naopak ti, u nichž se po maturitě spíše předpokládala návštěva pracáku, se na vysokou dostali. V konečném důsledku to tedy dopadlo tak, že hodně „chytrých“ se na školu nedostalo a hodně „hloupých“ se na školu dostalo vcelku v pohodě. Je tedy otázkou, koho označit za chytráka a koho za blbce, ale všichni víme, jak to na školách chodí…

No a s tím se skvěle pojí i druhý příběh, tentokrát z práce. Všiml jsem, že ti „nejlepší“ jsou často zároveň nejdražší a nejhorší. Zrovna dnes jsem řešil s jedním programátorem práci jiného programátora, který se nechal slyšet o tom, jak vysoké má ambice a jak patří mezi špičku ve svém oboru a podobně. Má nejvyšší ceny a nejvíce keců kolem, ale druhý programátor mi dnes jeho práci ohodnotil jako nepříliš dokonalou a dokonce navrhl podstatně lepší řešení. Navíc mě upozornil na zásadní problémy, které mě v budoucnu mohou potkat a které by mě mohly přijít velmi draho.

Jako klienta mne tedy první programátor absolutně neinformoval. Řekl mi vše o svých kvalitách a místo, aby mě seznámil s riziky, představil mi své ego v plné kráse. Jeho práce navíc nebyla zase tak kvalitní, jak jsem od něj předpokládal, i když byla jednoznačně nejdražší. Nechal jsem vše posoudit ještě nezávislými programátory a byl jsem docela zděšen z toho, co jsem se dozvěděl.

V minulosti už se mi to stalo několikrát. Textaři, korektoři, grafici, prostě všichni, kdo něco nabízejí, si o sobě často myslí něco, co nejsou. Nejde o hezky vypadající webovky nebo o vychvalování se na webu, jde o jejich chování a vystupování před vámi jako klientem. Jde o to, co si o sobě samém skutečně myslí a jak sami na sebe nahlížejí. Jak posuzují svou práci a jakou za ni požadují odměnu.

Možná, že jsou mistři. Možná, že by jim nechyběla trocha pokory. Možná by se pak dostali na vysokou. 🙂

11. 10. 2013

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?