Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Sebedůvěra: Proč nesmíme zůstat ve tmě?

14. 12. 2019

Jednou z nejdůležitějších vlastností člověka je jeho sebedůvěra…

Když jsem začínal natáčet první videorozhovory na internet, posmívalo se mi hodně lidí. Takřka neustále jsem dostával zprávy, že se na to vůbec nehodím. Někteří mi psali, že jsem moc tlustý a na kameře vypadám strašně. Jiní se posmívali mému účesu. Další mi zase vytýkali moji nezkušenost a dokonce mi chodily i zprávy, ve kterých se lidé divili, jak si vůbec mohu dovolit v mém věku zpovídat úspěšné a mnohem zkušenější lidi a že bych měl raději sedět někde nad knížkami a učit se.

Bylo mi kolem 22 let a tohle všechno pro mě bylo hodně těžké. V jeden čas jsem žil v poměrně velkém strachu, co o mně kdo napíše a jaké vyvolají moje videa reakce. Četl jsem každý komentář a ty negativní si bral opravdu hodně osobně.

Brzy mi ale došlo, že chyba není na straně těch lidí, co měli potřebu si do mě kopnout, ale v mé hlavě. Haterů a lidí, co si budou vždycky stěžovat, ať už uděláte cokoliv, je a bude dost. Podstatné je, jak k nim přistoupíte.

Já si tehdy uvědomil, že ve své hlavě nejsem sám sebou. Chtěl jsem být jako Larry King nebo nějaký známý úspěšný moderátor. Takže jsem před kamerou nosil sako (popravdě i proto, že mi krylo břicho, které jsem měl tehdy mnohem větší než dnes a styděl se za něj) a co je nejdůležitější – přemýšlel jsem nad sebou jako nad tím profesionálním moderátorem. Vše, co jsem udělal, muselo odpovídat kvalitě, jakou by doručil někdo mnohem zkušenější.

V nitru duše jsem věděl, že to tak samozřejmě není. Do profesionálního moderátora mám daleko, nikdy jsem ho nedělal a v té době jsem ani žádného neznal osobně. Neměl jsem zkušenosti a nemohl jsem odvádět stejnou práci jako on.

Změna nastala ve chvíli, kdy jsem přijal to, jaký jsem. Už jsem sám sebe nesrovnával s nějakým vystajlovaným moderátorem z televize, který má kolem sebe tým lidí a v oboru pracuje dlouhé roky. Přijal jsem to, jak vypadám já. Že mám pár kilo navíc, že vypadám, jak vypadám, že nemám tolik zkušeností a tým rešeršistů, aby moje otázky byly mnohem lepší, a že jednoduše nejsem profesionální moderátor.

Přijal jsem to, že jsem mladý kluk, co zkouší psát nový příběh, inspirovat lidi a pomoci jim v jejich cestě za úspěchem.

V té době se naprosto změnil můj přístup. Ztratil jsem trému z hostů a začal zvát mnohem větší jména. Už jsem si před nimi nepřipadal jako amatér, ale jako někdo na svůj věk fakt odvážný, že je sám pozve do studia, kde s nimi sám natáčí rozhovor na nějaké náročné téma a kde mu s ničím nikdo nepomůže. Mnoho hostů je dodnes překvapeno, když zjistí, že to celé dělám stále jenom já.

Získal jsem mnohem větší sebevědomí, protože jsem si přestal věci vyčítat. Udělal jsem chybu? Dobře, nebylo to selhání, ale nová lekce. Dalo se čekat, že udělám spoustu chyb, ale já mnohým předešel. Nevypadal jsem na kameře dobře? Super, ale tohle jsem já. Mohu na sobě pracovat a změnit se, ale udělám to až ve chvíli, kdy to budu chtít udělat pro sebe a ne pro uznání ostatních.

Před pár dny mi jedna holka přiznala, že se za sebe stydí, nepřijde si dostatečně hezká a naopak si přijde tlustá. Ačkoliv si o ní ani jedno z toho nemyslím, má ve svých 23 letech myšlení, které by jí mohla závidět většina její generace. Je velmi úspěšná v profesním životě, ve kterém si už dokázala získat svoje místo a uznání starších kolegů. A vedle toho všeho má skvěle srovnané hodnoty a aktivně pracuje na svém zdraví, na své fyzičce, ale třeba i na svém duchovním rozvoji, a to tak, že jsem se s tím u nikoho tak mladého ještě nesetkal.

V mé oblíbené písni This Is Me zpívá Keala Settle o tom, že se naučila být zahanbená kvůli svým jizvám a že ji nikdo nebude mít rád takovou, jaká je. Také tam zpívá o tom, že ji ostatní radí, aby utekla a schovala se do tmy.

My se nesmíme schovat do tmy. Ne jen před ostatními, ale především se nesmíme schovávat sami před sebou. Dokud o sobě budeme pochybovat a dokud si budeme vyčítat to, jací jsme, nebudeme schopni skutečně milovat sami sebe natož, aby nás milovali ostatní.

Pro mě přiznání si toho, jaký jsem, bylo nesmírně důležité. Z introvertního kluka, co se styděl před kamerou, jsem se stal tím stejným klukem, co natočil stovky rozhovorů včetně z těch s nejúspěšnějšími českými on-line podnikateli, přednáší na vysokých školách a moderuje desítky vlastních konferencí. Ale hlavně, změnil jsem se v kluka, který se neschovává ve tmě a který to všechno dělá v první řadě pro sebe a ne proto, aby ostatním něco dokázal.

When the sharpest words wanna cut me down
I’m gonna send a flood, gonna drown ‚em out
I am brave, I am bruised
I am who I’m meant to be, this is me
Look out ‚cause here I come
And I’m marching on to the beat I drum
I’m not scared to be seen
I make no apologies, this is me

Neomlouvám se, tohle jsem já.

14. 12. 2019

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?