Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Zobrazit rubriky

Samota jako cesta k vašemu já

11. 5. 2020

Co si představíte, když se řekne „samota“? Mně hned vyvstane na mysli takový ten obrázek člověka (nebo ještě lépe zvířete), jak sedí sám a celé to působí dost depresivně. Podobných obrázků je plný internet.

Nebo se mi vybaví představa někoho, kdo je chudák sám a odloučený od ostatních. Nejspíš o něj nikdo nestojí, nikdo ho nechce.

Vzpomenu si také na momenty, kdy jsem někoho ztratil. To teprve samota udeřila v plné síle.

Napadne mě spousta dalších představ, ale žádná z nich není pozitivní.

Položím vám ještě jednu otázku. Víte, co se stane, když se lidí náhodně zeptáte, kdy naposledy byli sami? Nejdříve budou překvapení, protože se jich na podobnou věc ještě nikdo nezeptal. Potom začnou přemýšlet, jelikož momentů samoty moc nezažívají. A nakonec každý odpoví úplně jinak.

Někdo si podobně jako já vzpomene třeba na poslední rozchod se svým partnerem a pocit osamocení, který se bezprostředně po něm objevil. Někdo další zmíní nějaký nepříjemný moment v práci, kdy se cítil, že je na všechno sám. A pro někoho bude odpovědí ta chvíle před spaním, kdy si prostě jenom čte knížku.

Samota je slovo, pod kterým si každý z nás představí něco jiného. Ve většině případů to ale nejspíš budou představy negativní, smutné a nechtěné.

Pro mě je samota něčím, co v posledním roce aktivně studuji. Vyrůstám v generaci, která samotu příliš nezažila a které navíc byla prezentována ve velmi nepříjemném světle. No, jen si to vezměte…

Ti neposlušní půjdou na chodbu. Sami. Nebo budou sedět v koutě. Také sami.

V pohádkách princové i princezny bojují o to, aby nezůstali na ocet. Dokonce kvůli tomu vedou války a berou lidem životy.

Ty nejhorší vězně posíláme na samotku.

Nejhorší, co se člověku může stát, je umírat sám.

Napříč filmy, seriály a videoklipy samotu doprovází dost smutné melodie.

Sociální sítě samotu nenávidí. Jsou plné obrázků spokojených lidí, kteří žijí krásné společensky naplněné životy.

Museli jsme udělat to či ono, abychom jednou neskončili sami.

Dokonce Bůh Adamovi opatřil Evu ještě dřív než byliny a déšť. A prohlásil u toho, že člověk by neměl být sám.

Psychoanalytik Carl Gustav Jung si zapisoval své myšlenky a zjišťoval, kdy se v životě cítil šťastný. Přišel na to, že nejvíce radosti mu přinášely vzpomínky na dětství, kdy trávil čas o samotě. Nejsem si jistý, zda ho trávil stejně jako já, ale pro mě bylo dětství obdobím plným kreativity a fantazie. Dokázal jsem hodiny sedět na koberci, stavět Lego, hrát si s autíčky nebo dělat cokoliv dalšího, co mi tehdy dávalo smysl. Rodiče mě museli skoro nutit, abych šel na chvíli dělat i něco jiného.

Jenomže potom přišel svět školy a společenských povinností. Lego muselo jít stranou a já začal docházet někam, kde už jsem zdaleka sám nebyl. Naopak, jakmile jsem se oddělil od kolektivu, byl jsem za to málem potrestán.

Dokonce jsem i tam musel na začátku chodit s někým, protože jsem byl přeci moc malý a nebylo bezpečné, abych tam došel sám. A jak jsem postupem času rostl, začal jsem tam i zpátky chodit s kamarády, ale především s hlavou plnou myšlenek na vše, jen ne na svět fantazie, který jsem zapomněl na tom koberci.

A potom přišly technologie. Začali jsme objevovat dary internetu a psát si první zprávy. ICQ nám toho o sobě prozradilo víc, než jsme si stačili říct o přestávce. Skype, různé chaty, webové stránky a postupem času sociální sítě.

S nimi samota skončila úplně. Každý den, každou minutu a každou vteřinu jsme ve spojení klidně s tisíci lidmi. Mohou to být naši rodiče, kamarádi, spolužáci, kolegové, šéfové, klienti, nápadníci z Tinderu i naprosto neznámí lidé. Ti všichni tady nejsou. Jsou někde tam daleko, i kdyby jen za rohem. Přesto k nám promlouvají a my se díky nim necítíme sami.

Se samotou samozřejmě nikdo z nás problém nemá. Přesto každou volnou chvíli využíváme nějak. Je jedno, jestli sjíždíme timeline na Facebooku, videa na TikToku nebo stories kdekoliv jinde. Dokonce je jedno i to, zda místo toho čteme knihu, posloucháme podcast nebo si čteme The Financial Times. Jde jen o to, abychom co nejvíc vyplnili ten čas, při kterém by nám hrozila samota.

Já si problém se samotou uvědomil až po dlouhé době. Přišlo to s jedním vztahem, ve kterém jsem neodpouštěl. Byli jsme domluveni, že se sejdeme, ale ona často měnila plány. Mě to tak štvalo, že jsme se začali hádat. Ve skutečnosti ale ne proto, že by změnila plány, což samozřejmě nikdy není ideální, ale ani se kvůli tomu svět nezboří.

Důvodem byl můj strach ze samoty. Tak moc jsem se těšil, až mě náhlá změna vnitřně znejistila. Přítomnost toho druhého jsem si totiž vynucoval. A jakmile mi jí nebylo dopřáno, cítil jsem se vnitřně zraněný.

Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale rozpad vztahu jsem začal řešit s přáteli a následně i s koučem. Byl to jeden z mých prvních vážnějších vztahů, takže jsem v tom neměl tolik zkušeností. Zjistil jsem, kde je zakopaný pes a že se bojím času o samotě, a tak jej potřebuji vyplnit přítomností někoho dalšího.

Zjistil jsem ale také to, že úplně stejný problém dnes řeší spousta dalších lidí, kteří se samotě vyhýbají, jak jen to jde. A tak k sobě potřebují takřka kohokoliv jenom proto, aby se skrze něj cítili šťastní a hlavně ne sami. Mladí dnes dokáží jít z jednoho vztahu do druhého takřka okamžitě, rozchází se rychle a kvůli maličkostem někdy i přes stories na Instagramu a mají za rok víc sexuálních partnerů než jejich rodiče za celý život. Jo, pobavte se s nimi o tom. Budete koukat.

Druhý moment, kdy jsem si problém se samotou uvědomil, se odehrál v mém křesle. Jednou tak večer jsem se do něj posadil a nevěděl, co dělat. Chtěl jsem číst knihu, ale nešlo mi to. A tak jsem vzal mobil a proklikával všechny aplikace, co se mi dostaly pod prsty.

Po chvíli mi to došlo, mobil jsem odložil a začal se jen tak dívat před sebe. Dostavily se myšlenky. Hodně myšlenek. Nejdřív na to všechno, co bych měl nebo mohl dělat. Potom na to, co bylo a co bude. A postupně se to rozvíjelo do dalších a dalších myšlenek, než se konečně dostavilo to, na co nebývá nutné čekat dlouho. Úzkost.

Když se s lidmi bavím o jejich pocitech při samotě, velmi často mi přiznávají, že se cítí špatně. Doléhá na ně „to všechno, co se děje“. Začnou být přehlceni myšlenkami. Přijde nejistota, nervozita a smutek. Připadají si odloučeni. Být sám zkrátka není to, na co se těšíte.

Britská spisovatelka Sara Maitlandová ve své knize How To Be Alone správně tvrdí, že samota nám umožňuje poznat naše skutečné já. To nepoznáte tím, že si budete psát s lidmi na Messengeru, zapnete si Netflix nebo otevřete knihu. Poznáte ho pouze tehdy, pokud začnete být skutečně sami.

Dalajláma radí, abychom každý den trávili alespoň nějaký čas o samotě, a Maitlandová pro to doporučuje chodit do přírody. Ve své knize dokonce popisuje, že někteří lidé po určitém čase o samotě v přírodě zažívají stavy jakéhosi splynutí s okolím. Propojení s přírodou, která k vám v ten moment začne promlouvat nepopsatelným způsobem.

Přiznám se, že já tak daleko nejsem. Moje dva momenty uvědomění, jak je samota důležitá, mě ale donutily se jí mnohem více zabývat. Začal jsem proto v tom křesle sedávat mnohem častěji. Zprvu mi to nešlo a už po pár minutách jsem se musel zvednout a jít něco dělat. Typicky mě napadla nějaká pracovní myšlenka a já ji šel zrealizovat. Nebo jsem usnul.

Dneska tak vydržím sedět i několik hodin. Občas se prostě jen posadím do křesla, zapálím si svíčku a nechám myšlenky proudit sem a tam a vůbec na ně nereaguji. Jsou to momenty, které už mě nedělají nešťastným. Naopak si při nich užívám čirou přítomnost a usmívám se. Je to taková speciální nálada, kterou mám strašně moc rád.

Samota byla podle Sary Maitlandové v mnoha kulturách vnímána jako nezbytná součást dospívání. Zmiňuje třeba australské domorodce, kteří museli strávit až 6 měsíců o samotě a připravit se tak na dospělost. Jako nejsilnější důvod, proč se dnes lidé samotě vyhýbají, označuje prostý strach. Strach z toho, co se stane, až se ocitneme sami.

Doporučuje proto postupovat podobně, jako jsem to udělal já. Postupnými dávkami. Nesnažit se v tom křesle u vás v pokoji nebo v lese na pařezu sedět hned tři hodiny, ale klidně jen pár minut. Pomoci mohou i procházky nebo běhání. Postupem času se můžete dopracovat klidně i k tomu, že podniknete nějaký výlet a nikoho na něj nepřizvete.

Samota skutečně není to, že jste sice sami, ale jste zaměstnáni vším možným. Nejsou to ty chvíle, kdy o samotě pracujete. Ani ten výlet vám nepomůže objevit vaše skutečné já, když se na chvíli nezastavíte a nespočinete jen sami se sebou. Váš vnitřní hlas k vám začne promlouvat rychle, ale vyplatí se počkat. To nejdůležitější si totiž jen zřídkakdy říkáme v prvních větách.

Neumím si představit, co by se stalo, kdyby lidé netrávili čas o samotě. Svět by dnes rozhodně nevypadal tak, jak ho známe. Géniové naší historie by místo svého bádání odepisovali na zprávy svých přátel nebo koukali na filmy, pokud by tu možnost měli. Možná, že bychom si nikdy nepřečetli Malého prince, protože by si na jeho psaní Exupéry nikdy neudělal čas a nejspíš by ani nepřišel na tak hluboké myšlenky, jaké v té knize můžeme najít. A dost možná bychom si na to ani neposvítili žárovkou, protože si nikdo nedal práci vymýšlením, jak ji rozsvítit. A kdoví, jak by to dopadlo se samotným papírem, s inkoustem nebo s vaší čtečkou.

Já o sobě vím určitě, že i přes všechna moje dřívější pochybení, bych se bez samoty nejspíš nikdy nedostal až sem. Kdybych tehdy na tom koberci nestavěl Lego a nerozvíjel tak svoji fantazii, nejspíš bych ji v budoucnu nevyužil ve svém podnikání. Kdybych později nezačal sedávat ve svém křesle, dost možná bych si dál vynucoval vlastní štěstí po jiných lidech a zdaleka bych tak dobře nevěděl, čemu se teď chci věnovat nejvíce.

Anglický historik Edward Gibbon tvrdil, že konverzace obohacuje porozumění, ale taková samota… Ta je školou géniů.

Nic nestojí, přesto je mnohem méně k dostání, než si můžeme myslet. Čerpat z její síly ale může každý z nás. Třeba tím, že si do svého Google Kalendáře kromě toho, co bude, zapíšete i čas, kdy nebude vůbec nic.

A společně se mnou se tak vydáte do školy géniů a objevení toho nejcennějšího na světě.

Vašeho já.

11. 5. 2020

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?