Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Radkin Honzák: 20 vteřin smíchu je důležitých

14. 2. 2020

Včera jsem navštívil další akci Elegantního Česka. Hlavním hostem byl tentokrát populární psychiatr Radkin Honzák.

Když jsem z akce odcházel, přemýšlel jsem nad tím, co na panu doktorovi lidé vlastně vidí. Čím je tak zaujal, že toto byla doposud největší akce Elegantního Česka, v rámci kterého vystoupila už celá řada známých osobností a jenom na tuto se přihlásilo kolem 400 lidí.

Zprvu mě napadlo, že tím magnetem lidského zájmu je doktorův archetyp jakéhosi moudrého dědečka, kterému máte tendenci se svěřovat a věřit. Po chvíli mi ale došlo, že to tak není. Je to možná úplně naopak.

V Radkinu Honzákovi vidím něco dětského. Když jsem se s ním poprvé setkal osobně, viděl jsem člověka prostě jen nadšeného ze života. Vyprávěl mi jeden příběh za druhým, skákal z tématu do tématu a já chvílemi úplně ztrácel nit. Přesto jsem ho nechal pokračovat, stejně jako necháte dítě si hrát a dovádět a jen sledujete tu jeho nevinnost a zapálenost do toho, co je tady a teď.

„Já nemám rád statistiku, ale existuje poměrně velká pravděpodobnost, že mi zbývá mnohem méně dnů, než kolik jich mám za sebou,“ řekl včera pan doktor a připomněl nám slova ze slavné knihy: „Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce.“

Radkin Honzák ovšem dítě není. Je to moudrý pán, který si za celou svoji kariéru vyslechl tolik příběhů bolesti a smutku, kolik jich většina z nás (naštěstí) nikdy neuslyší. Způsob, jakým se nenechat těmito příběhy vnitřně zasáhnout, našel v jejich sdílení s ostatními. Na blogu, v knihách nebo na podobných akcích. „A 7 až 8 hodin denně spím,“ dodal ještě k otázce Pavlíny Kvapilové, jak slouží sám sobě.

V Novém zákoně se píše, že máme milovat bližního svého. „Už se ale zapomíná na to, že to přikázání pokračuje tím, že ho máme milovat jako sami sebe. Přesto mnoho z nás mnohem víc pomáhá ostatním a na sebe zapomíná,“ připomněl Honzák Ježíšova slova a doporučil nám, abychom si každý den napsali 3 věci, které jsme udělali pro ostatní, ale také 3 věci, které udělali ostatní pro nás. Život pak neberme tak vážně a nezapomínejme, že humor není jen sranda, ale i způsob vidění našeho světa.

S panem doktorem si občas píši a vím, že mi odepisuje velmi rychle. Přesto nás ale varoval, že jednou z největších chyb současnosti je nedostatek mezilidských vztahů, a to i vlivem moderních technologií: „Když dáte myš na plech a do toho plechu pustíte elektřinu, myš to vydrží až do 44 voltů. Potom vyskočí. Když k ní ale přidáte ještě jednu myš, vydrží to až do voltů 55. A podobně je to i u nás lidí. Když máme vedle sebe jiného člověka, naše trápení se zmenšuje.“

Přesto naše vztahy podceňujeme a často v nich podle Honzáka čekáme, až se změní ten druhý. To se ale většinou nestane. Stejně, jako nezmizí strach jen tím, že se ho pokusíme zahánět. „Jsou takhle tři ženy na ostrově, připlave k nim zlatá rybka a každé z ní nabídne jedno přání. První žena si přeje loďku, a tak ji dostane, ale šup a hned se utopí. Druhá žena chce tedy ještě větší loďku, a tak na ni nasedne a bum, hned je po ní. Pak přijde třetí žena, poklepe si na čelo a rybce řekne, že by ráda o něco víc logického myšlení. Jak si přála, tak se i stane. Kde jsem? Žofín. Jak se odtud dostanu? Tramvají 22,“ pobavil Honzák publikum jedním ze svých mnoha vtipů, z nichž ale každý v sobě nesl myšlenku, kterou stojí za to objevit.

Právě smích je tou poslední a nejdůležitější dětskou vlastností, kterou v panu doktorovi vidím. Směje se neustále, a to dneska v takové míře dokáže vyjma dětí jen málokdo. „20 vteřin smíchu je pro nás důležitějších, než když oběhneme tenhle barák. Smích je exploze radosti. A radost nás harmonizuje.“

A já dnes vlastně nevím, co bych si přál víc. Aby nám Radkin Honzák dál předával hluboké myšlenky o životě a jeho smyslu, nebo aby nás co nejvíc rozesmíval svými vtípky. Vím jistě jen to, že si přeji, aby mu těch dní zbývalo co nejvíc.

Poslechněte si můj rozhovor s Radkinem Honzákem.

Foto: Elegantní Česko

14. 2. 2020

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?