Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

První setkání s realitou aneb Jak na nás nikde nikdo nečeká…

30. 7. 2013

V poslední době se mým oblíbeným tématem stali studenti a jejich smýšlení. Je mi to velmi blízké téma, protože sám jsem ještě student a s mnoha dalšími se denně bavím. Většina mých kamarádů má po maturitě a řeší pro ně zcela nové starosti, což mi dává mnoho námětů na nové články, jimiž rád obohatím svůj osobní blog. Snad vám to nevadí, moc se na toto téma nepíše…

Na základní škole nám říkali, ať se netěšíme na střední. Na střední nám říkali, ať se začneme bát toho, co přijde na vysoké. Začínám mít strach z toho, co nám řeknou na ní. Jenomže ani jednou nám nikdo neřekl, jak tvrdá je realita a jak těžké je se s ní poprvé setkat.

Právě to prožívá většina mých přátel, kteří se začínají potýkat s problémy, jež nastaly po úspěšném dokončení střední školy. Neznám nikoho, kdo by si nedal přihlášku na vysokou školu. Mnohdy si dali přihlášky na velmi těžké a renomované školy. Ambice z nich přímo sršely a odvolávajíce se na svoje známky na vysvědčení čekali jisté přijetí na jakoukoliv školu, kterou si sami zvolí.

Jenomže pak přišla realita a zjištění, že na ně nikdo nikde nečeká. Na žádné škole vás jen tak s otevřenou náručí nepřijmou, pokud nemáte nějaké konexe nebo nejste skutečně chytří. Dostat se na vysokou je snadné, ale není tomu tak vždy a u každého. Většina studentů si toho bohužel nebyla předem vědoma, a tak zapomněla na zadní vrátka. Mnoho lidí z mého okolí dnes není přijato na žádnou školu, protože zvolili to, co je nad jejich síly. Jedna dívka si dokonce dala tři přihlášky na „karlovky“, samozřejmě ani jedna nevyšla. Její (a mnoha ostatních) vysoké ego jí tak vzalo jeden rok života, který mohla strávit někde zcela jinde.

A takových případů je více. Studenti bohužel neznají realitu a nečekají, že jimi naplánovaný život nemusí vyjít. Před pár dny jsem se setkal s kritikou mé školy, kdy bývalý student nadával na to, jak ho škola na nic nepřipravila. To jsem už rozebíral v minulém článku. Dnes několik lidí z mého okolí zpytuje svědomí nad svými nerozvážnými rozhodnutími… a hledají práci.

Mně naštěstí vše vyšlo. Neměl jsem tak velké ego, abych si dával přihlášku na nejtěžší školy v republice. Ubírám se zcela jiným směrem a, i když jsem o to tolik nestál, přijali mě všude, kde jsem chtěl. Jenomže mnoho lidí, kterých si i velmi vážím, takové štěstí nemělo, protože nemysleli na zadní vrátka, měli příliš velké ambice, ego jim stálo v cestě a nikdo je neseznámil s realitou. Rodiče, škola, nikdo…

30. 7. 2013

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?