Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Plnou parou zpět. Proč (ne)končím se sociálními sítěmi

26. 9. 2018

Tento článek se týká sociálních sítí, a tak vyšel (kde jinde než) na Facebooku. Originál si tedy můžete přečíst zde. Od tohoto se však v ničem neliší.


Tak jsem se vrátil z dovolené, na které jsem hodně přemýšlel nad tím, jak trávím svůj čas a co mi nejvíce ubírá moji energii. Uvědomil jsem si, že jednou z těch věcí jsou sociální sítě. Hodně jsem se kvůli nim změnil. A furt to nestačí.

Nevím, čím to je, ale čím jsem starší, tím mě sociální sítě baví méně. Otrávily mě už před časem, ale stejně jsem jim stále dokola dával šanci a opravdu se je snažil naučit. Myslel jsem si, že je to v dnešním světě potřeba a že svět bude stále více on-line, budeme více propojeni a že pokud chci veřejně jako jednotlivec v něčem vynikat, musím na sociálních sítích sdílet co nejvíce obsahu z mého života a být na nich po vzoru influencerů prostě vidět. To všechno mi dávalo velký smysl, dokud jsem si neuvědomil něco mnohem důležitějšího.

Sociální sítě ze mě možná dělají viditelnějšího a s lidmi propojenějšího člověka, ale také ze mě dělají idiota.

Tak třeba se kvůli nim furt snažím někomu zalíbit. Mám tendenci na sociální sítě dávat jen to hezké. To, co se bude všem líbit, budou mě za to virtuálními lajky poplácávat po zádech a já budu prožívat virtuální orgasmus po každém chválícím komentáři, který mi poslal někdo, kdo zrovna nemá, co na práci, a tak čumí do mobilu.

Jenomže můj život není plný jenom hezkých věcí. Na čele se mi dělá beďar, přibral jsem 4 kila a musím si koupit větší košile. Učím se zvládat stres, protože jsem si jím přivodil zdravotní problémy. Často vybouchnu kvůli prkotinám, mám tendenci se bát budoucnosti a někdy nespím ze strachu o zdraví. V práci řeším jeden problém za druhým, protože takové podnikání prostě je. A peníze? Ty je snažší utratit, než vydělat…

Jasně, mám čas si mezi tím vším udělat nějakou hezkou selfie z tramvaje a vytvořit dojem, že sedím v polárním expresu, ale na oplzlé vytváření naivního dojmu ideálního života a bezstarostného bytí jsou tu lepší borci než já. Tak to nechám jim a raději než hraní role v tomhle virtuálním béčkovém filmu svůj čas věnuji tomu, aby se ten dojem stal skutečností a moje chyby minulostí.

Také mě tady nebaví diskutovat. Dříve jsem se bránil tomu si to přiznat, ale je to prostě tak. Facebook společně s dalšími sítěmi dává lidem prostor vyjádřit svoje názory a ostatním na ně reagovat. Jenomže už jim nedává motivaci se nad těmi názory i zamyslet a dříve, než je vylepí někomu na zeď, je ještě jednou důkladně zvážit.

Místo toho se mi pod statusem o tom, že moje nejoblíbenější barva je třeba zelená, objeví dvacet solidních důvodů, proč je zelená tou nejdebilnější barvou ve vesmíru a jak škodí všem ostatním barvám, má ji rád Babiš a já bych měl změnit názor. K tomu někdo připíše, proč vlastně vůbec nemám právo na to barvy hodnotit. A někdo další to uzavře tím, že jsme debilové, když o tomhle diskutujeme a támhle někde umírají děti na hlad.

Sorry, ale to ne.

Většina rádoby chytrých statusů a komentářů tady na Facebooku má většinou 3 společné znaky:

  1. Lidé je píší (a čtou) v obrovské rychlosti. Nezamýšlí se nad nimi, ale rovnou do klávesnic naťukají to první, co je napadlo. Co na tom, že často ani nepochopili podstatu probíraného problému (pokud vůbec něco pochopili), když během pár vteřin mají na svém příspěvku už 20 lajků od těch, kteří čas na zamyšlení, zda si zrovna nepřečetli bestseller mezi blbostmi, neměli vůbec. Nesmysl se stává pravdou a jakou má pod tíhou všech těch lajků autor motivaci se ptát, zda opravdu nenapsal nesmysl?
  2. Lidé jsou při jejich psaní motivováni odměnou, ne hodnotou. Rád s lidmi diskutuji a rád díky nim měním své názory. Ale ne uprostřed vyprodaného Edenu, kde ten s nejlepším postřehem (jakkoliv je mimo téma) sklidí největší potlesk a pokochá se mexickou vlnou na jeho oslavu. Na sítích to tak ale je. Mnozí chtějí jen potlesk. Nechtějí diskutovat. Chtějí diskuzi co nejrychleji utnout něčím, proti čemu se nedá nic namítnout, a je jim jedno, kolika popsaných argumentačních faulů či naprostých blbostí se přitom dopustí. Hlavně, že Eden tleská.
  3. Píší je nekompetentní lidé. Mám tu statusy se stovkami slov, ve kterých se někdo zabývá něčím, co zrovna projelo médii. Třeba sirotci. Takový člověk musí mít uplně zvrácenou radost, když vyjde nějaká zpráva, ke které mu v hlavě vyvstane názor. A tak sepíše dlouhý často tak populistický projev, za který by se nestyděl ani Andrej s Tomiem dohromady, a Eden znovu tleská. Když ale totéž téma potom proberete s někým, kdo mu skutečně rozumí, kdo má podložená fakta a zkušenosti, většinou si jen poklepe na čelo. Svět prý řídí nekompetentní lidé. Moji zeď bohužel také.

No a to je prostředí, ve kterém mě prostě nebaví si povídat. Zlaté hospody! Chci vést diskuze, které nejsou tak populární. Chci se otevřít všem názorům, ne jen těm oblíbeným. Chci pokecat nad tím, proč mi někdy #MeToo přijde zvrácené, proč bych byl na Čechy mnohem hrdější, kdybychom nějakým těm uprchlíkům – lidem v nouzi – podali pomocnou ruku, proč podle mě Donald Trump udělal vedle špatných věcí i řadu dobrých a proč je podle mě potřeba naslouchat i lidem, jako je Tomio, ačkoliv s jeho politikou absolutně nesouhlasím.

Určitě to ale nechci dělat na místě, kde za jakoukoliv takovou diskuzi budu upranýřován a kde se spíš než pádné argumenty dozvím, proč jsem sašek.

Chci být upřímný. Pokud někdo problém nepochopil, chci mu pomoct to napravit, ale nemám čas pod každým statusem vše sáhodlouze rozepisovat jenom proto, že někdo vede nesmyslný závod o nejrychlejší pecku v komentářích podobně jako děti na Youtube oslavující, že to zrovna jejich příspěvek pod videem je ten první. Jupí!!!

Navíc to neumím a nechci dělat krátké. Jsou tu lidé, kteří se chlubí písmenky tl;dr a odmítají číst delší texty. To jako vážně? „Země je kulatá“ je krátká věta a stejně lidstvu trvalo dlouho, než ji vzalo za svou. Možná, že kdybychom nečetli tolik krátkých textů a dali přednost jen pár delším, třeba bychom dnes nevolili zblblí dezinformacemi, polopravdami a naprostými nesmysly. Třeba bychom se tak naučili větší trpělivosti, naslouchání lidem a skutečnému přemýšlení nad problémy. A možná bychom došli k závěru, že pokud kvůli něčemu, tak právě kvůli zkracování umírají koťátka.

Sociální sítě ze mě nedělají jen idiota, ale navíc ještě roztěkaného idiota. Byly doby, kdy mi lidé psali na e-mail. Pak mi psali na e-mail a ICQ. Pak ICQ dalo s pánem bohem a lidé mi začali psát na Facebooku. Potom na Facebooku a na LinkedInu. Potom si všimli, že zprávy umí i Twitter, tak mi začali psát i tam. Pak se přidal Messenger, takže mi už píší nejen na e-mail, ale i na Facebook, LinkedIn, Twitter a do Messengeru. A aby toho nebylo málo, spustil svoje zprávy i Instagram, a tak už mi píší i tam! A když už je všechno konečně bohatě naplněné zprávami, pípne mi jindy věčně mlčící Tinder. Srát na to!

Chtěl jsem odepisovat všem. Považoval jsem to za svou povinnost a opravdu se snažil snad na každou zprávu zareagovat. Přeci jen mi píše řada mých fanoušků.

Jenomže takhle jsem toho napsal už víc než Rowlingová s Martinem dohromady a furt nejsem světová celebrita. Jen nemám tolik času na práci, na svou rodinu, na koníčky a na sebe samotného. A i když držím krok a poctivě všechny zprávy všude sleduji, odměnou mi jsou jen další a další zprávy a místa, kde mi lidé mohou psát a kde této možnosti náležitě využívají.

Nezvládám to.

Omlouvám se všem, kterým jsem neodepsal, neodepisuji a nebudu odepisovat na zprávy. Není to osobní. Jste hrdinové mých chatů, ale pokud mě sledujete kvůli mé práci, zajisté pochopíte, že se chci spíše věnovat jejímu zlepšování než vyměňování zpráv. A pokud mě sledujete z čirého přátelství, určitě pochopíte, že mrtvý přítel je na hovno a že já mrtvý být nechci.

Celkově mě mrzí, jak moc si píšeme a od druhých očekáváme detailní přehled o našem internetem přefiltrovaném životě. Nezajímá mě, co jste měli dneska k obědu, kde jste byli na dovolené, že máte nové štěňátko a co máte ve firmě za novinku. Pokud to fakt stojí za to, stejně se to ke mně dostane. Pokud ne, nepotřeboval jsem to vědět.

Jednou mě jedna holka div málem nezabila pohledem, když jsem nevěděl o její velké životní novince. „Vždyť jsem to sdílela na fejsbůku,“ řekla mi s výrazem jasně naznačujícím, že právě teď je ten správný a nevratný moment se navždy propadnout do země. Jenomže právě tohle je důvod, proč tolik párů sedí naproti sobě v restauraci a spíš než konverzací tráví čas civěním do mobilů. Kolik frajerů sedí s hezkou holkou a nemá jí, co říct, protože si řekli všechno ještě dřív, než se sešli. Kolik takových jste už viděli? A mě navíc ani tak nezajímá to, co si někdo dal na Facebook. Mnohem zajímavější je stejně to, co by si na něj nedal nikdy, protože svět má mnohem víc barev než jen modrou a bílou.

Takže na to kašlu. Moje práce mi bohužel neumožňuje smazat si profily na sociálních sítích úplně. To ale nevadí. Není to o smazání a úplném ignorování, ale o změně přístupu. Zatím jsem si smazal jen aplikace z mobilu a tabletu (tam mi stačí jen ty na správu stránek a reklam). Profily, na jejichž sledování jsem byl závislý, jsem si zablokoval. Zeď jsem si také zablokoval. Osobní Instagram jsem si odstranil z aplikace a nechal si tam jen ten „firemní“. V iOS 12 jsem si nastavil všemožná omezení, která snad vyvíjeli přímo mně na míru.

Smířil jsem se s tím, že nebudu odpovídat na všechny zprávy. A už vůbec ne rychle. Že mě za to hodně lidí nebude mít rádo. Že budu možná vypadat arogantně a že nesklidím tolik slávy a potlesku, jako kdybych tady byl dál.

Jenomže pokud je tohle ta budoucnost, ve které budeme místo žití skutečného života všichni přikurtovaní k mobilům a počítačům a budeme tvořit jen proto, abychom se něčím, čemu nerozumíme nebo co neodpovídá realitě, zalíbili těm, kterým jsme ve skutečnosti úplně u prdele, tak já nechci.

Chci být old school. Chci být nudný. Chci být outsider.

Chci být normální.

Chci lidi znát proto, že jsem s nimi strávil nějaký čas a ne proto, že je čtu na Facebooku. Chci vidět holky takové, jaké skutečně jsou, a ne jaké se dělají na Instagramu (v čemž se od nich velmi pečlivě inspirovaly i mnohé firmy). Chci o někom říct, že je chytrý proto, že umí s lidmi diskutovat, přijmout i jiné názory a pracovat s fakty. Ne proto, že ho fakt dost lidí olajkovalo.

Také chci volný čas v té tramvaji strávit spíš než civěním do mobilu četbou či poslechem nějaké knihy nebo třeba tím, že oslovím toho, kdo sedí vedle mě a pokecám si s ním (kolik lidí na to má odvahu?).

Chci, aby moje názory na svět utvářelo mnohem víc než rychloobrátkové texty od samozvaných pseudoprofesionálů. Chci se pokusit naslouchat skutečným odborníkům, které definují jejich zkušenosti a ne počet fanoušků.

Místo přemýšlení nad tím, co mám kde a jak vyfotit (všimli jste si někdy, jak trapně lidé vypadají při focení selfies a dalších fotek a co všechno při tom dělají?), co suprového mám kam napsat a jak zareagovat na komentář, který je úplně mimo mísu, jenom proto, aby se neřeklo, chci více mentální kapacity věnovat skutečným tématům mého života.

Jak udělat radost sobě a svým blízkým?

Co nového zažít a co zajímavého podniknout?

Jak mohu zlepšit svoji práci a být v ní ještě lepší?

Jak mohu zapracovat na svých chybách a jak se zbavit zlozvyků?

Jak zhubnout ty 4 kila?

Jak mohu ještě více než doposud pomoci dobročinným věcem a jak podpořit lidi, kteří pracují v nezisku?

Jak skutečně pochopit problémy, které trápí naši zemi (i Zemi), a jak třeba mohu alespoň malinko přispět k jejich vyřešení?

Jak mohu být pro ostatní vzorem a inspirací a jak mohu pomoct zlepšit jejich život?

Třeba se mi to povede i tímhle dlouhým textem. Třeba se díky němu i ty zamyslíš, zda ti to za to stojí a zda ten svět tam venku není mnohem lepší.

Jasně, třeba i ty tady musíš být kvůli práci, ale kdyby to tak bylo, tak buď nikdy nečteš takhle dlouhý text, nebo si na prd zaměstnanec a chudák tvůj šéf, pokud tě platí od hodiny.

Možná teď právě máš čas a nevíš, co s ním. Fakt nevíš? Takže by ti nevadilo, kdyby ti z každého dne ukradli jednu hodinu? To máš fakt tak strašně málo přátel, že nemáš, komu zavolat, jak se má a zda nezajde na kafe? To fakt máš tak málo koníčků, neodkládáš žádný svůj sen a všechno, co si kdy chtěl/a udělat, tak si už udělal/a? Nebo si prostě jen lempl, nudíš se a pícháš si další dávku drogy jménem Facebook?

Svět kolem nás toho nabízí až příliš mnoho na to, abychom to ignorovali a svůj čas promrhali blbostmi. Stejně ale po městě neujdu 10 metrů, abych nepotkal 5 lidí, kterým do obličeje svítí Facebook nebo jiná sociální síť.

Všichni máme tolik snů a tolik důvodů, proč jsme si je ještě nestačili splnit, ale stejně prosedíme stovky ne-li tisíce hodin ročně nad sociálními sítěmi, ačkoliv nemusíme a můžeme dělat cokoliv jiného.

Všichni máme přátele, po kterých se nám díky přívalu příspěvků na Facebooku nestýská, ačkoliv jsme se s nimi už roky neviděli osobně.

A všichni máme milion a jeden důvod, proč právě teď – v tuhle konkrétní chvíli – dělat něco úplně jiného, než číst tenhle příspěvek a sedět nad Facebookem.

Stejně to děláme.

Takže idiot asi nejsem sám.

Nebo jo?

Poznámka: Sociální sítě v nás vytváří stres. A snižování stresu v mém životě se teď hodně věnuji. Omezování sociálních sítí je jednou z věcí, kterou zkouším. Kompletně měním i způsob, jakým pracuji a jak řeším svou denní agendu. Kromě nových návyků zkouším i různé další vychytávky – třeba si doma instaluji chytrou domácnout (např. takové barvu měnící žárovky dokáží navodit úplně jinou atmosféru a člověka uklidnit či naopak vyhecovat), měním způsob, jak si domlouvám schůzky (primárně 30minutové jen 4 dny v týdnu), atd.

Když budete chtít, zkusím se o svoje nejnovější zkušenosti podělit na blogu. Určitě ale téma snižování stresu a závislosti na sociálních sítích zařadím do svých přednášek na školách. Přijde mi skutečně jako velmi důležité.

A na závěr upřímné díky všem, kteří mi v tom pomohou. Ve zvládání stresu, zlepšování svého života a omezování svých závislostí bychom se měli podporovat. Proto si vážím všech, kteří změnu mého přístupu přijmou v dobrém, neodsoudí mě za ni a nebudou se zlobit, když jim třeba neodpovím na zprávu nebo na komentář.

26. 9. 2018

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?