Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

O toleranci a zemi snů a skutečností

5. 11. 2019

Začalo to vlastně úplně nevinnou debatou s jedním chlápkem, když mi najednou nečekaně řekl něco o našem společném starém známém: „Víš, že je to gay? Že je na kluky?”

Přiznávám, zaujalo mě to, protože jsem to nečekal.

Jenomže ten chlápek pokračoval: „Jeho máma musí být zděšená. Nedivím se, že ho vůbec nikde nepotkáš. Jakoby tu vůbec nebyl. Nejspíš ho evakuovali úplně pryč.”

V tu chvíli mě ta debata strašně naštvala. Řekl jsem mu, že tohle je snad už dávno překonané, že znám spoustu homosexuálů a jsou to naprosto stejní lidé jako já, a začal jsem vyjmenovávat jména známých lidí, kteří jsou také homosexuální. A na závěr jsem dodal, že jsem dlouho takové předsudky vůči někomu neslyšel.

„Jasně, v Praze. Ale ne na malém městě. Tady to lidé berou jinak,” odpověděl mi.

Když jsem nad tím potom přemýšlel, došlo mi, jak strašně málo tolerantní jsme. Yuval Noah Harari (mimochodem také gay) se ve své knize 21 lekcí pro 21. století zamýšlí nad tím, jak byla Evropská unie postavena na hodnotách svobody a tolerance, ale dnes se paradoxně pod vlivem imigrace rozpadá právě proto, jak málo tolerantní a svobodná vůči imigrantům je: „Dokud se Evropané sami neshodnou ve své otázce vlastní totožnosti, nemohou mít jasný názor na imigraci a imigrační politiku.”

Přítelkyně mi zase před pár dny vyprávěla (a nebyla rozhodně první, kdo mi něco takového řekl), jak přehnaně v Česku hodnotíme to, jak se lidé oblékají. Kdybychom se prošli po ulici v New Yorku, potkáme spoustu lidí, z nichž každý bude úplně jiný, bude mít svůj styl a bude naprosto běžné vypadat jinak. U nás ale musíme zapadat, nesmíme vynikat a musíme být stejní.

Tolerance je podle mě jedna z vlastností, která nám neskutečně chybí. Sám jsem se třeba setkal s tím, že lidé nemohli pochopit spoustu mých rozhodnutí. Jsem přeci divný, když jsem se rozhodl nejít má vysokou školu a vzít zodpovědnost za své vzdělání a budoucí uplatnění plně do vlastních rukou. Je také zvláštní, když nechci řídit auto a ani si jej nechci kupovat. Nebo je strašně divné, že nepiji alkohol a ne, opravdu nechci zajít někam do hospody.

Nedovedu si představit, jak se v takové společnosti předsudků a nediskutovatelných pravidel musí cítit gayové a lesby, Romové nebo třeba Vietnamci.

Velmi netolerantní jsme i vůči neúspěchu. Komu se něco nepovedlo, ten je lůzr. Bezdomovce vnímáme jako spodinu společnosti, vyhýbáme se jim pohledem a lámeme nad nimi hůl, aniž bychom znali jejich příběh.

Jelikož bych chtěl růst tolerance v české společnosti podpořit a využít k tomu mediální dosah, který jsem si za poslední roky vybudoval, zařazuji do svých článků, videí, podcastů a akcí i témata, která ji vyžadují. A tak se na mých akcích mluvilo třeba o tom, jak homosexualita ovlivňuje podnikání na volné noze, jaký mají menstruační cykly žen vliv na jejich výkonnost nebo jak člověka změní neúspěch v práci.

V dnešním rozhovoru jsme zvolili jiné téma. Feťáky. Ty společnost nenávidí. Nechceme je vidět a jejich příběhy jsou to poslední, co nás zajímá. Přesto ale víme, že si za to mohou sami a nikdy se z toho nedostanou. Jak zpíval Petr Novák: „Neboť my jsme ti zbyteční, těch pár nezvaných hostí, v téhleté zemi snů a skutečností.”

Jenomže realita bývá jiná, ani drogově závislí (alespoň pro mě) nejsou zbyteční a lidé jako Juraj Sutoris jsou důkazem, že to lze zvládnout a že i dříve drogově závislý se může stát inspirací pro ostatní.

Juraj si sáhl na úplné dno. V županu běhal za dealerem, aby ho uprosil a získal novou dávku. Skončil až v léčebně, kde potkal ty nejhorší případy drogově závislých. Většina se z toho nejspíš nikdy nedostala. Juraj ale ano. K drogám ho přivedly vlastní chyby, ale také nekonečný tlak v podnikání (a následný krach) a obrovské problémy v rodině, za které sám nemohl.

Být tolerantní vůči ostatním je těžší, než si myslíme. Pomůže nám ale alespoň to, když začneme méně soudit a více naslouchat. Potom totiž zjistíme, že homosexuálové jsou lidé jako my, že imigranti utíkají před něčím, co si my v teple našich domovů ani nedovedeme představit, že zkrachovalí podnikatelé udělali možná jen pár špatných rozhodnutí a že drogově závislí spadli na dno ne rychleji, než na něj můžeme spadnout i my.

Potom už nebudeme žít v zemi pouhých snů, ale v zemi skutečností.

A právě o tom je můj dnešní rozhovor.

Juraji, díky za něj.

5. 11. 2019

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?