Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Lidská vstřícnost a schopnost něco darovat zadarmo ještě nevymizely!

6. 2. 2013

V posledních dnech jsem zažil úplně skvělou zkušenost, která sice na první pohled nesouvisí s podnikáním, ale na druhou stranu naopak velmi. Kdo mne zná trochu více, určitě ví, že jsem stále student a že letos maturuji. S tím souvisí i pořádání maturitního plesu, s čímž zase tombola a s ní zase souvisí škebrání.

Organizování maturitního plesu je vcelku náročné. Před rokem jsem o tom publikoval článek na MladýPodnikatel.cz. Souvisí s tím i tombola, do které je nutno sehnat dostatek věcí, které pak vlastně můžeme prodat. Jako studenti si vybereme poměrně hodně peněz, ale výdaje jsou relativně velké a kdo kdy sledoval ceny hal, kapel, moderátorů a dalšího, určitě se nebude divit, že je problém se do rozpočtu vejít. Na větší množství věcí do tomboly tak už peníze zkrátka nejsou.

To však nevadí. Je zcela běžné, že studenti obcházejí různé podnikatele a ptají se jich, zdali by je nějak nepodpořili. Oplátkou za to může být poměrně zajímavá reklamní plocha někde na viditelné místě, například na pódiu či přímo na stolech všech hostů. Není to sice jako spot v prime-time Novy, ale pro obchody z malého města je to alespoň něco.

No a já jsem byl mezi těmi, kdo obchody procházel. Společně se spolužákem jsme se vydali vstříc našemu městu a prošli desítky obchůdků a obchodů, kde jsme se ptali na malé či velké sponzorské dary, jež bychom mohli do tomboly zařadit. Už zpočátku jsem byl připraven na styk s lidskou ješitností, aroganstvím a nezájmem, ale mile jsem se překvapil!

Setkali jsme se s těmito typy lidí:

Naštěstí těch v poslední skupině bylo nejméně! Snad jen jeden! A to už je nový rok (pár řeklo, že kvůli daním dávalo jen do konce roku). A ani jsme nikde nic nepodepisovali, nic. Prostě nám to dali do ruky a užijte si ples.

Ten jeden pán, co na nás byl nepříjemný, skoro nepromluvil, ani se na nás nepodíval, vše během minuty a půl. Cítili jsme se jak osiny v zadku, ale náladu nám nezkazilo, neboť v tak 90 % obchodů jsme uspěli. Dostali jsme třeba jen maličkosti, jako jsou pastelky, propisky, od jedné paní krásný košíček, cédéčka a podobně, ale někteří mne doslova překvapili. Jedna paní, cukrářka, nám dokonce ZADARMO upeče dort ve tvaru vězně (máme vězeňskou tematiku plesu), což ve své nabídce ani nemá. Dá do toho čas, práci, úsilí a vlastně i peníze. V jiném cukrářství nám upečou velkou kremroli, kterou rovněž budeme moci vydražit. A od jednoho obchodu dostaneme dokonce týdenní členstvím v nějakém welness centru, což je také poměrně velký dárek. Máme několik poukázek na slevu či dokonce na zdarma využití služeb (hlavně holiči, pedikúra, masáže). Všechno zadarmo, s úsměvem na tváři a bez jakékoliv ješitnosti. A pak, že se prodavačky neumí smát! A někteří ani nechtěli tu reklamu.

Opravdu jsem byl překvapen. Byla to zábava, těšil jsem se do dalších obchodů. Hodně z nich nám řeklo, že už tam bylo třeba deset skupinek studentů před námi, zároveň ale i třeba hasiči pro svůj bál a podobně. Zajímavá byla i informace o to, že do našeho sedmitisícového městečka jezdili se stejným záměrem i studenti z takřka stotisícového města vzdáleného 30 km, kde bych čekal, že uspějí ještě více než my. Asi ne. Nebo se o našem městě rozlehlo, jak jsme tu na sebe hodní. 🙂

Tak nějak mě to celé pozitivně naladilo. Nevím, zdali to spolužáci dokáží ocenit tak jako já, neboť se v podnikání nepohybují. Já se ale denně setkávám s tím, že se se mnou někdo klidně pohádá o desetikorunu (ať už je to klient či někdo, kdo pracuje pro mě), snaží se člověka ojebat a nějakého „zadarmo“ se nikde nedočkáte. Je skvělé se setkat s jinými lidmi, kteří mají denně třeba 1 zákazníka (kolik může mít v takovém městě denně kšeftů jedno z x zlatnictví?), a když nějaký přijde, jsme to my, co chceme něco grátis. 😀 Jedna paní si na to dokonce i postěžovala, že kšefty nejsou a jde to všechno do háje, ale přesto nám něco dala.

Jsem rád, že jsem se toho mohl zúčastnit. Negativismus je všude kolem nás. Na internetu se dočtete nespokojené komentáře a řeči o tom, jak nabručený národ to jsme a jací jsme to skrblíci a náfukové. Po této zkušenosti toho názoru tak úplně nejsem, protože jsem si během několika dní mohl ověřit, jací lidé opravdu jsou a jak s vámi naloží, když si přijdete pro něco s prosíkem a bez peněz.

6. 2. 2013

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?