Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Jsme miléniálové. Dejte nám šanci

27. 11. 2017

23. listopadu jsem měl tu čest být v panelové debatě IN COMMUNICATION FORUM od top vision o tom, jak mají firmy pracovat s miléniály. Byla to moje první podobná debata, hodně důležitých věcí jsem v ní neřekl a musím se v mluvení ješte hodně zdokonalit. Téma mi ale přijde mimořádně důležité, tak mě napadlo napsat tento článek a třeba v něm propojit dva světy, které se nám tu teď střetávají. Tady je:

Původně jsem chtěl tento článek začít povídáním o sobě. O tom, co se mi povedlo dokázat, na čem jsem se podílel a tak podobně. Pak mě ale napadlo udělat to jinak a říct vám několik příběhů, které mě samotného inspirují.

Zdroj fotky: IN Communication Forum 2017, top vision

Znám slečnu, co se poprvé se světem obchodu setkala ve svých 15 letech. Dnes o necelých 10 let později je zcela nezávislá, má v salesu větší zkušenosti než o roky starší kolegové z oboru, zvládla si dokonce za vlastní peníze koupit byt a před pár dny mi řekla, že ve firmě, kde pracuje, to na ní teď všechno stojí. A ačkoliv to o sobě nechce přiznat, je na svůj věk mimořádně úspěšná a má před sebou krásnou budoucnost.

Znám borce, který už na střední rozjel svoji první firmu, rychle si ho všimla média a on se stal vzorem možná pro desítky tisíc dalších, co chtěli podnikat jako on. Dodnes je často zmiňován jako příklad úspěšného mladého podnikatele, ale už nemá jen jednu firmu. Má jich více, s manželkou rozjíždí novou módní značku a pokud mají Češi malé ambice, tak o nich to rozhodně neplatí.

Znám mladého novináře, jehož práci sledují nejspíš stovky tisíc lidí a jehož příběh a přístup je inspirací pro spoustu začínajících, ale i zkušených novinářů.

Znám další slečnu, která se stala hlavní hybnou silou e-shopu, který v porovnání s jinými generuje velmi slušné peníze. A ačkoliv se musela vypořádat se spory se svým společníkem, dívá se do budoucnosti a s nadšením a nadhledem, který by jí mohl závidět nejeden internetový podnikatel, dnes rozjíždí novou firmu. Poučená zkušenostmi, jež budou její vrstevníci sbírat řadu let.

Další slečna je původcem tvorby videoobsahu společnosti, pro kterou pracuje. A ačkoliv dostává jen velmi malé peníze za svoji práci, ale i na tvorbu samotnou, dokázala s nedostačující technikou a nevhodným zázemím vytvořit obsah, který jiné společnosti nezvládají s podstatně většími rozpočty. Do toho naplno maká na svých znalostech a s málokým se dokážete pobavit třeba o ekonomice tak jako s ní.

Jeden frajer, kterého jsem potkal v posledních dnech, prodával už od 3. třídy na základce. Sladkosti, elektroniku i nemovitosti. Dneska buduje vlastní projekt a vede tým nadšených lidí, ve kterém si nehrají na další Google, ale jednoduše chtějí lidem zlepšit život. A se všemi nástrahami, které podnikání přináší, se zvládají posouvat dopředu.

A mohl bych jmenovat spoustu dalších lidí, z nichž většinu nevidíte v různých žebříčcích a časopisech a které se mnou spojuje jedna věc.

Jsme miléniálové.

Patříme do generace, o které si na internetu přečtete hodně, ale jen velmi málo z toho má nádech něčeho pozitivního. Jsme prý líní, jsme nároční a máme vysoká ega. Firmy se na nás musí připravit. Některé dokonce platí desítky tisíc za školení, jak s námi správně komunikovat, jak nás nadchnout a jak s námi pracovat. Jsme pro ně jednou z největších výzev budoucnosti a ačkoliv jsme teprve na začátku našich kariér, už nad námi mnoho lidí zlomilo hůl.

Všichni do jednoho pytle

Sám jsem se do svých 25. narozenin, které mě čekají v lednu, také nenudil. Vybudoval jsem a prodal několik webových projektů, včetně jedné firmy, rozjel portál, na kterém se inspirují desítky tisíc lidí měsíčně, umisťuji se v různých soutěžích (naposledy např. v Osobnosti digitálního marketingu WebTop100), obrací se na mě řada malých i velkých firem a ve studiu se mi střídají lidé od kandidáta na prezidenta po programátora, kterého nikdo nezná.

Stejně jako ti, o kterých jsem mluvil v úvodu, nejsem youtuber. Protože my, miléniálové, nejsme jenom youtubeři. Jsme mnohem víc i mnohem míň. Jsme všude kolem vás a ve skutečnosti vám přijdeme úplně normální. Bohužel ale jen do té doby, než o nás začnete přemýšlet optikou těch pár extrémů, které znáte z televize nebo ze svého okolí. Mnohdy by se bez nás firmy, ve kterých pracujeme, neobešly. Možná je vám to povědomé. Možná ne. Možná proto, že jste nám ještě nedali šanci.

Není pravda, že o sobě všechno vykecáme na internetu. Já podobně jako většina hlavních postav příběhů výše ze svého soukromí sdílím naprosté minimum. Na mých profilech nenajdete fotky jídla, které jsem měl k obědu, snímky z kabinek v obchodních centrech a ani záběry z párty, kterou jsme pořádali předevčírem. My, milénálové, nemáme v DNA ztratit svoje soukromí ještě dřív, než nějaké získáme. To jenom někteří z nás to začali dělat a chybně tím popsali celou naši generaci.

Zdroj fotky: IN Communication Forum 2017, top vision

Je naprostá hloupost, že nemáme motivaci růst. Tento týden jdu na vyhlášení soutěže Křišťálová Lupa, kde jsem ve finálové desítce v kategorii One (wo)man show. Víte, co je na ní krásné? Že minimálně 3 z 10 finalistů (neznám všechny, takže možná i víc) jsou miléniálové. 3 z 10! A jeden z nich to pravděpodobně vyhraje. Navíc v kategorii projektů, které jsme vytvořili svépomocí. K čemu je soutěž? Ale pokud jsme už v našem věku dokázali dosáhnout takového umístění, neříkejte nám prosím nic o růstu, protože stejně jako my ani vy netušíte, kam ve skutečnosti vyrosteme za pár let. A kam vyrostou ti, o kterých pořadatelé soutěže ani netuší.

Někteří bohužel nevyrostou. Řada z nich jenom proto, že je dnes firmy berou jako páté kolo od vozu, hází na ně („na ty miléniály – náročné hlupáky bez zkušeností a levnou pracovní sílu“) zbytečnou práci, platí jim sotva 10 tisíc a očekávají, že budou pracovat 18 hodin denně. Znám takových několik a ani jeden z nich nemá prostor růst. Mají spoustu nápadů a vizí, ale nikdo jim nenaslouchá. A pokud se nezkazí, nerezignují a zvládnou zavčasu utéct, jednou svoje sny snad uskuteční. Určitě ale ne v té firmě, kde momentálně pracují. Škoda pro ni, ne pro ně.

Problémem debaty o miléniálech je její šířka. Posuzovat celou generaci optikou jednoho je velmi krátkozraké, protože všichni jsme jiní. Znám miléniály, co nechtějí pracovat a nejspíš nikdy nebudou. Znám i ty, co práci dávají celý svůj život. Oba extrémy učinily vlastní rozhodnutí a nám ho nepřísluší soudit. Podstatné ale je, že nás všechny nemůžete házet do jednoho pytle a že stejně, jako nejsme všichni youtubeři, nejsme ani rozmazlení lemplové, za které nás mnozí z vás mají.

Je v nás obrovský potenciál. Jenom ho nevidíte

Občas mi někdo řekne, že jsem výjimečný. Že jsem na svůj věk dokázal velké věci a že jsem outlier. Určitě to někdo z vás řekne i o těch, o kterých jsem psal v úvodu. Je to nejjednodušší. Jenomže já se výjimečný necítím.

To, co jsem dokázal, jsem dokázal díky lidem, které jsem měl možnost za svůj život poznat. V každé fázi mého osobního rozvoje mě formovali (a formují) jiní lidé. Ti podstatně zkušenější, chytřejší a mentálně o roky přede mnou. Ti, co neřešili, jestli jim mám tykat nebo vykat, jako to řeší některé firmy, když najímají mladé lidi. Neřešili, že nemám dostatek zkušeností, že mám spoustu naivních představ o světě, že na mě vidí řadu chyb a že mám možná příliš vysoké ego.

Viděli ve mně potenciál, ukázali mi ho a pomohli mi ho rozvíjet. Umožnili mi se od nich učit, předávali mi svoje zkušenosti a dávali mi zpětnou vazbu. Nechali mě zkoušet nové věci a experimentovat. Ukázali mi obzor i to, co je za ním. A já je následoval.

Položili základy všemu, co jsem se naučil a co jsem dokázal. Učinili tak jenom proto, že spíš než nezkušeného mlaďocha viděli někoho, kdo je na začátku a kdo se teď může velmi rychle rozeběhnout vpřed. A protože mi ukázali směr, věděl jsem, kam mám běžet.

Díky nim jsem pochopil, jak mám přemýšlet nad životem, jak nad kariérou, proč se mám sám sebevzdělávat, proč mám podporovat ostatní a vracet jim to, co jsem se naučil, a proč a hlavně jak si mám jít za svými sny.

Samozřejmě jsem musel vynaložit spoustu úsilí a snahy sám. Nikdo to za mě neudělal. Ale tito lidé se pro mě stali skutečnými autoritami a vzory. Staňte se jimi i vy a změňte mladým lidem ve vašem okolí život. Pokud jsou ve vaší firmě neúspěšní, neefektivní, neproduktivní a k ničemu, není to jejich chyba. Je to vaše chyba. Vy s nimi neumíte pracovat a nedokážete pro ně vytvořit prostředí, ve kterém budou růst.

Říká se, že bychom se měli od starších učit. My moc rádi budeme. Pokud ale nepřevezmete zodpovědnost za mladších generace a za to, že budou dobývat přesně a pouze ten svět, který jim ukážete, nikdy jejich skutečný potenciál neobjevíte. Budete nespokojení, oni budou nespokojení a nejspíš ani jednomu z vás nikdy nedojde, čeho jste společně mohli dosáhnout.

Je bez diskuze, že naše generace má spoustu chyb. A sama řeší řadu výzev, které jste vy řešit nemuseli (a my zase nemusíme řešit ty, co jste řešili vy). Já si ale nepřeji nic víc než to, abyste se pro mladé lidi stali oporou, vzorem a příležitostí. A abychom udělali naši budoucnost lepší.

Protože to my, miléniálové, jsme.

Budoucnost.

Zdroj fotky: IN Communication Forum 2017, top vision

27. 11. 2017

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?