Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

5 největších strachů (nejen) na začátku kariéry (1/5)

6. 6. 2018

Často přednáším pro studenty na středních školách. Ptám se jich i na největší strachy, které je v souvislosti s jejich budoucností trápí. Sepsal jsem celkem 5 článků, ve kterých nejen pro ně, ale i pro všechny ostatní popisuji, jak jsem tyto strachy porazil já. Tady je první z nich:

#1 Bojím se, že nebudu moc dobrý

Michal Finta je pro mě jedním z nejinspirativnějších lidí, které jsem kdy potkal. Nemá za sebou žádnou obrovskou firmu, nenajdete ho na titulkách časopisů o úspěchu a i on určitě udělal ve svém životě spoustu chyb jako my všichni. Inspiruje mě především jeho nadhled, který si získal díky cenným zkušenostem na poli byznysu (sám podniká), marketingu (vedl např. marketing Dáme jídla) a osobního rozvoje (dnes nabízí koučink a poradenství).

Často spolu vedeme vážné debaty o životě i podnikání. Jednou jsme seděli v restauraci, ukázal mi na mobilu pět matematických příkladů a vyzval mě, abych mu řekl, co vidím. Ty příklady zněly asi takto:

2+4=6
3+2=7
1+3=4
8+2=11
6+3=9

Podívejte se na ně pořádně. Co vidíte?

Moje odpověď zněla, že některé nejsou vypočítané správně. Možná stejná odpověď napadla i vás. A Michal na ni samozřejmě čekal. „Přesně takhle lidé přemýšlí. Vidí první to, co je špatně. A na to se zaměří, ačkoliv převažuje to dobré,“ zareagoval a připomněl mi tím to, co jsem už dávno věděl a co zásadně ovlivnilo moje vnímání fanoušky.

Když jsem začínal natáčet první videorozhovory, neměl jsem vůbec žádné zkušenosti. Nikdy mě neškolil žádný zkušený moderátor, neměl jsem svoje poradce, nikdy jsem nepracoval v televizi. Prostě mě napadlo začít natáčet, tak jsem si sedl před kameru a začal. Bez zkušeností, bez znalosti jakýchkoliv pravidel, zásad či doporučení a bez sebemenšího ponětí, jak se takové rozhovory moderují.

Měl jsem samozřejmě velký strach. Bál jsem se toho, že nebudu dostatečně dobrý, což je jeden z nejčastějších strachů, které mi studenti při přednáškách zmiňují. Lidé mě tehdy začali srovnávat se špičkami v oboru. Začaly mi chodit zprávy, že Martin Veselovský něco dělá nějak, že Václav Moravec zase dělá něco jiného a že já bych to měl dělat také. Ze dne na den jsem se dostal do situace, kdy mě jako naprostého laika začali někteří lidé přirovnávat k těm nejlepším v republice. Bylo to dost náročné.

Zajímavé na tom bylo ale něco jiného. Kritika od lidí (především ta, kterou byste bez zábran nazvali tvrdým hejtem) nesměřovala na to, čeho jsem se bál nejvíc – na kvalitu mých otázek, netýkala se toho, jak rozhovory vedu, jaké si vybírám hosty a jak kvalitní obsah s nimi dokáži vytvořit.

Týkala se mého účesu.

Mám sbírku desítek screenů, na kterých někdo kritizuje můj účes. Dokonce mám fanouška, který mi to napsal snad desetkrát s rozestupem několika týdnů. Zprvu mě to samozřejmě mrzelo, ale potom jsem si uvědomil (i díky zkušenějším lidem, kteří mě k tomu popostrčili), že i oni se podobně jako vy s těmi matematickými příklady zaměřili na to, co je očividně špatně, a na to začali upozorňovat. Nezamysleli se ale nad tím, co je skutečně důležité a co je na tom všem to dobré.

A pokud byl na práci naprostého moderátorského paka, které natáčí rozhovory o velmi odborných tématech, se kterými mnohdy nemá vůbec žádné zkušenosti, nikdo mu s přípravou otázek nepomáhá, neškolí ho v moderátorských dovednostech, veškerou produkci si dělá sám a postavil ji podle svých laických domněnek, že takhle to bude nejlepší, největší chybou jeho účes…

Pak to asi zase takové pako není 🙂

Ti hejtři si mohli vybrat jakékoliv jiné téma, které by mě mrzelo více. Třeba to, že jsem při některých rozhovorech byl opravdu hodně vystresovaný, že jsem měl na začátku velký problém hodinu držet pozornost a občas jsem „ztratil nit“ a nevěděl, jak na hosta navázat. Nebo, že jsem si několikrát vybral téma, kterému jsem rozuměl mnohem méně, než jsem si myslel, a rozhovor se mi nepovedl. Mohli se také zaměřit na to, že se mnohem zkušenějších lidí ptám často i na dost drzé otázky, které bych si možná neměl dovolit.

Zkrátka mohli mířit na místa, kde by mě to bolelo podstatně víc. Ale oni mířili na účes. Protože ten byl trojkou za rovnítkem příkladu 1+1.

Nakonec jsem si ho změnil. Vlastně jsem si v jeden moment vychutnával způsob, jakým mi v mé práci pomáhá. Upozorňoval na mě, vyvolával zájem, vytvářel diskuzi a připomínal to, že stejně jako všichni ani já nejsem dokonalý, což bylo mnoha lidem v dnešní době přetvářky a umělých ideálů krásy sympatické.

Někteří hejtři potom zmizeli, jiní si našli nové téma. Třeba, že se mi někde divně roluje sako nebo že mám ošklivou košili. 😀

Porazit strach, že nikdy nebudete dostatečně dobří, nejde. Protože nikdy nebudete dostatečně dostatečně dobří. Vždycky na vás bude spousta chyb, budete řadu věcí dělat špatně a pokaždé se najde někdo, kdo vás ve vašich omylech rád vykoupe.

Jediné, co v takový moment můžete udělat, je zvážit, jak vážná ta chyba skutečně je. Zda se jedná o opravdový problém, který byste měli vyřešit co nejdříve, nebo zda jde o maličkost a vy se zaměříte na to skutečně podstatné.

Já natočil už kolem 300 videorozhovorů. U tak 250 z nich se někteří lidé smáli mému účesu. Jenomže za těch 250 rozhovorů jsem se neskutečně posunul v tom, jaký jsem moderátor. Sice zdaleka nejsem na úrovni skutečných profesionálů, ale už nemám takový strach jako na začátku, cítím se při natáčení mnohem lépe, umím rychleji reagovat, neztrácím nit, nepotím se kvůli stresu a myslím, že moje práce má smysl.

A ano, po těch 250 rozhovorech jsem si našel čas na změnu účesu. I nadále se ale jedna plus jedna stále rovná tři.


Další článek očekávejte již brzy – v pondělí 11. června. Pokud jste ještě nečetli úvodní článek s mým příběhem, můžete to napravit zde. A aby vám nové články neunikly, sledujte mě na Facebooku, na Twitteru nebo odebírejte RSS.

6. 6. 2018

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?