Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Facebook = škodolibost. Je to tak?

23. 7. 2013

Facebook je pro mnohé jen otravnou sociální sítí, pro jiné však skvělým nástrojem k jednodušší a poměrně obsáhlejší interakci se svým okolím. Za poslední roky se stal doslova fenoménem a povedlo se mu své služby prostřednictvím mobilních zařízení nabídnout i těm, kdo nemají počítač či na něm nemohou trávit tolik času.

Ne každý si asi uvědomuje, jaký skutečný dopad má na lidi Facebook. Zasáhl zejména mladé, s čímž původní věkové omezení v registračních podmínkách ani nepočítalo a počítat nechtělo. Svoji timeline a aktuální události sleduje většina mladých takřka nonstop. Můžete jít se sympatickou dívkou na procházku, přijít do třídy ve škole či si jen přisednout do autobusu. Ti, co to štěstí v benevolentních rodičích mají, sklápějí hlavy nad mobily a už do nich něco ťukají.

Starší generace na ně nadává. Když mne ještě před ukončením mé středoškolské docházky zastavil školník, podivující se nad tímto zvykem studentů, odvětil jsem mu slovy, že kdyby se narodil o pár let později, byl by dělal to samé. Existuje dnes totiž jen málo výjimek, které nové internetové módě nepodléhají, a těm v tom většinou brání právě onen nedostatek benevolentnosti rodičů, kteří jim mobil či počítač jednoduše nekoupí či nezatrhnou. Kdoví.

Mne na tom ale nestresuje ani ta ztráta jakéhokoliv zájmu o jiné věci. Nevadí mi a neřeším ty, kteří celý den svítí zeleně na facebookovém chatu a v rychlosti takřka bleskové komentují a lajkují statusy své i svých přátel. Nevadí mi, když chodím kolem lidí se sklopenými hlavami nad jejich mobilními telefony, sledujíc, zda jim někdo něco zrovna neokomentoval. Je to moderní demence a není v mých silách ji vyřešit.

Co mi ale vadí a snad bych mohl i pár lidí navést lepší cestou, je synonymum, které se mi při slově „facebook“ objeví v hlavě. Je to slovo „škodolibost“. Poměrně často totiž sleduji chování lidí na Facebooku a dívám se na to, jak a kdy reagují na příspěvky svých přátel. Bohužel mi většinou přijde, že jsou to příspěvky škodolibé, což je pro mnohé vlastně i podstatou sítě samotné.

Spravuji stránku „přiznání“ naší školy (to jsou stránky, kde anonymně něco vložíte – přiznáte se – a správce to vydá jako status), jíž podobné se staly boomem v posledních několika měsících. Mám několik podobných stránek, ale ta školní mne zaujala nejvíc. Přímo totiž reflektuje zájmy jejích mladých i starších fanoušků, kteří doslova a do písmene sledují i týdny staré statusy, lajkují je a komentují, diskutují a hádají se. Podobné stránky jsou svým obsahem jasným důkazem toho, že se na Facebook nechodíme jen bavit, ale především si zanadávat a uškodit ostatním. Proto se z nich stal takový boom.

Sociální sítě jednoduše otevřely dveře veškeré kritice, egoistickému vystupování, hádkám a nepříjemným střetům v diskuzích. Daly možnost každému vyjádřit názor před desítkami, stovkami a možná i tisíci či desítkami tisíc lidí zároveň. To před Facebookem tak snadno nešlo. Dnes i ten největší primitiv, jehož zájmem je jen pourážet okolí a někoho pořádně naštvat, může sám sebe prezentovat veřejnosti velmi jednoduše, rychle a bez většího úsilí. Stačí jeden komentář či status. Každý může do každého kopnout a nikomu z nás nedělá problém jiného nějak urazit a následně to omlouvat na nedokonalost písemné komunikace, jež nedokáže přenášet city a intonaci, což nás samozřejmě vůbec předem nevarovalo, že by příspěvek nemusel vyznít tak, jak bychom chtěli.

Důkazem ale nejsou jen příspěvky, které komentujeme, jsou to i ty naše. Dívám se na obsah mladých lidí, jež sdílejí na svých profilech. Jejich příspěvky mají často vychloubačný, negativní podtext, či jenom zdůrazňují to, že se vlastně doma šíleně nudí. O dívkách sdílejících takřka nahé fotky (nad nimiž bychom před deseti lety ztrácely všechny zábrany a nad nimiž se dnes jen tak zastavíme a jdeme dál) nemusím ani mluvit. Sexistické komentáře samozřejmě nechtějí, leč v ně při stisknutí tlačítka „Nahrát“ tajně doufají. Nejedná se ale jen o ně, podívejte se někdy na statusy vašich přátel a zamyslete se nad důvodem, proč byly sdíleny. Co jejich publikováním autor chtěl získat a na co asi tak myslel. Co od nich očekával? A jak si myslel, že bude reagovat okolí?

Před pár dny mi jeden „pracovní“ status okomentoval stejně starý „přítel“. Napsal: „Jdi někam k vodě,“ čímž mne opět přivedl na myšlenku, co tímto statusem chtěl či nechtěl dokázat. Leč je jeho rada velmi přínosná a obsahuje nádech skromné a nezúčastněné pravdy, sám určitě hledá brigády či zaměstnání, což já dnes řešit nemusím. Zajímavá je i otázka, proč u vody není on, případně proč u ní má potřebu komentovat statusy jiných. Komentář jsem tedy pochopil jako snahu „být lepší než ten druhý“. A o to se v nejen na sociálních sítích, ale i v internetových diskuzích celkově snaží většina přispěvatelů, ať už v životě nic nedokázali, nebo byli naopak úspěšní. Stejně radí ostatním, jak se mají chovat, co by měli říkat a proč jsou podle nich blbci. Jsou prostě škodolibí.

Já už postupně Facebook opouštím, přispívám na něj stále méně a už k němu nepřistupuji jako dříve. Zjistil jsem, že leč tam napíšete takřka cokoliv, skoro vždy se najde někdo, kdo chce být lepší než vy a kdo se vám pokusí zkazit náladu. A kvůli tomu tam chodit opravdu nemusím…

Napište mi Váš názor, co si o tom myslíte a proč podle Vás lidé používají Facebook. Je to opravdu jen o komunikaci?

23. 7. 2013

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?