Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Copywriting a normostrana spolu souvisí, ale je to dobře?

14. 8. 2012

„Nezlobte se, ale to už přesahuje hranici jedné normostrany, to už si budete muset připlatit,“ řekl copywriter a šel článek osekat, jen aby neměl více než 1800 znaků, které škudlil půl hodiny a nerad by nedostal za těch 200 zaplaceno. Jakmile se mu povedlo text dostatečně zkrátit, byť z něj musel odstranit řadu zajímavých informací, které dělaly článek pro čtenáře daleko zajímavějším, přeposlal jej klientovi, který už hledal někoho jiného. Já bych hledal…

Škoda, že paní Věra Pohlová tehdy neřekla: „Já bych všechny ty normostrany a počty znaků zakázala!“ Já bych to totiž nejradši udělal. Dnes a denně se setkávám s argumenty copywriterů, že text už přesáhl hranici jedné normostrany a určitě by za něj tedy neměla být zaplacena částka, která se vztahuje právě na jednu normostranu, tedy 1800 znaků včetně mezer. A mně to přijde celé postavené na hlavu.

Jen to co nejvíce osekat…

Vždy si představím onoho copywritera z úvodu, který píše článek a poté zjistí, že přesáhl hranici jedné normostrany. Tak jej začne číst a postupně škrtat věty, jež se tam nejspíš nehodí. Asi zrovna tyhle věty dělaly článek „nadbytečným“, což je chyba. Ale teď mu to nesouhlasí, což v případě, že má alespoň trochu soudnosti, vyřeší alespoň přepsáním zbývajících vět. Takže věnuje čas tomu, aby článek upravil. Ne však podle přání klienta, ale podle přání někoho, kdo určil délku normostrany na 1800 znaků.

Takového copywritera mám vždy chuť poslat někam. Osobně nepovažuji počet znaků za důležitý. Dnes už sice sám nepíši, ale dříve jsem psal také, převážně pro inzerenty, kteří chtěli zveřejnit článek na mém webu a rovnou jej i napsat. Vždy jsem si tedy otevřel jejich webové stránky a začal psát. Prostě jsem psal a když jsem skončil, podíval jsem se na počet znaků a většinou jsem měl kolem 2500 znaků. Inzerentovi jsem ten počet napsal, aby viděl, že jsme si dali záležet.

Za napsání článku jsem si účtoval 100 Kč. O 700 znaků jsem překročil stanovený limit, takže jsem ke 100 Kč měl asi přičíst 39 Kč, což je asi cena za 700 znaků. Klientovi jsem měl nejspíše napsat: „Tady máte článek. Psal jsem jak divý, takže prosím o 39 Kč příplatek za přesažení obecně uznávané délky jedné normostrany, jíž jsem vyčetl na Wikipedii a určila mi tak cenu mojí práce.“

Proč cenu naší práce určuje nějaké číslo? Proč ne samotná práce?

Nepřijde Vám to postavené na hlavu? Proč copywriteři oceňují svoji práci podle počtu znaků? Omezuje se snad plat prodavačky na počet prodaných salámů? Proč cenu neurčují podle skutečně vynaložené práce, případně podle hodinové sazby, kterou má i ta prodavačka?

Nejlepší je si takového copywritera vychutnat. Když začne takto trucovat a třeba za přebytečných 200 znaků chce příplatek, tak mu zadat nějaké opravdu zajímavé téma, u něhož bude muset strávit hodinu hledáním podkladů na internetu, a poté až článek sepsat. Samozřejmě, že se mu to nebude líbit, proto se vytáhne žádostí na zvýšení ceny za takový článek. A najednou to jde! Najednou cenu určuje vynaložená práce a ne počet znaků!

Klienta počet znaků nezajímá

Už jsme se setkali s klienty, kteří nám napsali, že jim je jedno, kolik znaků článek bude mít, že si klidně připlatí, ale hlavně ať je to dobře zpracované, informačně přínosné a neobsahuje to chyby. Takové jednání je podle mě to nejlepší. V našem ceníku jsem schválně upozornil na dvě věci. Jednak, že ceny jsou orientační, a jednak, že základní sazba je za článek o délce 1 až 2 normostrany. Neprodávám totiž počet znaků, prodávám články jako samotné. A v tom vidím rozdíl.

S klienty jednáme. Když zadají „normální“ téma, prostě jej zpracujeme a zašleme fakturu se základní sazbou. Jelikož s klienty mluvíme, předem je upozorníme na to, že daný článek nebude lehké zpracovat a možná budeme požadovat o trochu větší odměnu. Třeba nám přišla objednávka článků o medicíně, která byla na zpracování velmi složitá. Napsat jde, ale copywriter stráví dost času studováním a za základní cenu se to opravdu nevyplatí. Když se klient začne zdráhat, doporučím mu, aby se porozhlédl po někom jiném. Nic jiného mi nezbývá, protože copywriter téma za tu cenu nenapíše a já to platit nebudu. Stále je to lepší, než kdybych klientovi nechal napsat odfláknutý článek opsaný z Wikipedie a akorát tak pohanil naše služby.

Rovněž se i trochu stydím, když máme odevzdat článek a pošleme text o délce třeba 1810 znaků. Jelikož články sám nakupuji na svoje magazíny a počet znaků vidím, vždy mě napadne, jak asi daný copywriter znaky počítal, že mu to tak hezky vyšlo. A že článek zkrátil na úkor kvality, což je asi pro klienta správně. Vždyť ten text mu nemusí přinést nic dobrého, i když by mohlo, hlavně, když bude správně dlouhý!

Se svými lidmi k tomu přistupujeme jinak. Nelze určit hranici, kdy bychom si měli říct o větší částku, ale sám mám v hlavě maximum 2500 znaků, kdy ji už opravdu navrhneme. Vždy je to ale o komunikaci, a to jak s copywriterem, tak s klientem. Copywriter si sám musí říct, kolik si za článek chce účtovat, ale rozhodně by hlavním měřítkem neměl být počet znaků. Měl by podle zadání vědět, jak velká fuška to bude, a podle toho určit cenu. Ale ne podle čísla, které mu někdo řekl. Článek o délce 1800 znaků se dá napsat tak, že bude mít cenu několika tisíc, ale i tak, že nebude mít cenu padesátikoruny…

14. 8. 2012

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?