Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

„Ty vole“ se říká snadněji než „Vy vole“ aneb Cenná zkušenost při selhání v teamleadingu

14. 10. 2012

V tuto chvíli iParťák obnáší něco kolem 50 pracovníků, mezi něž patří copywriteři, korektoři, překladatelé, programátoři a mnoho dalších. Ne všichni jsou využíváni, třeba překladatel ukrajinštiny moc zakázek do roka nemá. Jsou mezi nimi ale i lidé, kteří pracují jen pro iParťáka a nemusí si shánět vlastní zakázky.

Je to vcelku velké množství lidí, které jsem spojil asi tak za čtvrt roku. Mohlo by jich být i více, protože „vytvořit tým“ je dnes hračka. Projdete sekce na Webtrhu, pogooglíte a máte obrovský tým lidí. U nás to ale probíhá jinak a lidi si předem ověřujeme. Texty nepíše každý, kdo vyšel základní školu, ale dbáme na kvalitu a profesionalitu. Práce kontroluje a hodnotíme je, takže ta padesátka vyvolených není náhodně sebraná na ulici. Někdy si říkám, že by bylo ideálních, kdybych měl jednoho člověka, co by zvládal vše. To je bohužel nemožné…

S každým z těch lidí jsem někdy diskutoval. S některými mluvil přímo, s některými po telefonu, s většinou si jen psal. S pár z nich jsem byl v kontaktu opravdu jen jednou a třeba od nás ještě nedostali ani jednu zakázku (to jsou hlavně ti překladatelé – po třeba vietnamštině zrovna poptávka taky není). Dohromady mi to ale přineslo cenné zkušenosti, co se náboru lidí a vedení týmu týká. Dnes a denně řeším dobré i špatné problémy svých lidí a společně plníme požadavky klientů.

Doposud jsem si zakládal i na uvolněnosti a přátelském prostředí. Byl jsem rád, když jsem si mohl s někým tykat a odhodili jsme formálnost. Přeci jen nejsem tak starý, abych si hrál na nějakého bosse, a ani to nemá cenu. Proč? Proč ze sebe dělat šéfa?

Takže jsem si s většinou začal tykat a bavit se i o nepracovních věcech. Prostě uvolněná atmosféra, klídek a pohoda. Fungovalo to, ale brzy nastaly problémy. S určitou částí týmu si vykám, protože jsou například o hodně starší a mohli by mi dělat rodiče. Ani to ale neznamenalo přehnanou formálnost, prostě jenom vykání.

Dnes bohužel mohu říci, že za nějaké dva roky, co si buduji svoje týmy (kolem magazínů či iParťáka), jsem z dlouhodobého hlediska lépe vycházel s těmi, s nimiž jsem si vykal. Spolupráce byla v drtivé většině případů delší, spolehlivější a pevnější. Objevilo se méně problémů, méně starostí, více jistoty, že ten člověk udělá to, co jsem mu řekl.

Proč? Nevím. Zkušenost radí, že lidé, s nimiž jsem si začal tykat a bavit trochu přátelštěji, si na to zvykli. Začali tak přistupovat nejen ke mně, ale i k práci, což mělo za důsledek pokles její kvality a profesionálnosti. Mnohdy jsem si připadal, že jejich přístup ke mně není správný. Nečekám, že si ze mě budou sedat na zadek, ale když vám někdo na odpověď, že pro něj nemáte v tuto chvíli žádnou zakázku, napíše „to si děláš prdel ne?“, tak vás to donutí k zamyšlení. A když se z pro vás neznámých důvodů začne nějaká kolegyně cítit uraženě a říkat, že na ni nemáte být nepříjemní, rovněž se nad tím pozastavíte…

Došlo mi, že se některým „spřáteleným“ lidem bojím i napsat. Mám strach, že dojde k hádce nebo že si akorát zkazím náladu. Chci, aby mne práce bavila a abych ji dělal s radostí. Tohle není dobře, takže s takovými lidmi už ani nepočítám. Někdy mě zaráží jejich přístup k člověku, který jim platí. Nejsou to desítky tisíc měsíčně, ale je to mnohdy víc, než si dokáží vydělat sami. Přiznám se, že s těmito lidmi jsem se raději rozloučil.

[poll id=“5″]

Do budoucna vážně uvažuji o změně mého přístupu. Asi už nebudu budovat přátelskou atmosféru, ale budu prostě sledovat výsledky a zajišťovat funkčnost týmu chtě nechtě. Lidé, k nimž jsem formálnější, žádný problém nemají. Opravdu ani jednou jsem se nesetkal s problémem. Ale jakmile začnete být kamarád, tak se z vás stane i nepřítel. Ono se snadněji řekne „ty vole“ než „vy vole“…

Máte podobné zkušenosti? Jak ke svým zaměstnancům přistupujete vy?

14. 10. 2012

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?