Jiří Rostecký Blog mladého podnikatele

Být víc než žvýkačka

26. 10. 2018

Víte, co je jedním z důvodů, proč tak rád předstupuji před studenty a přednáším na školách?

Jsem jim úplně u prdele.

Fakt jo. Vůbec netuší, kdo jsem. Nemají ani zdání, co dělám a co za mnou stojí. Jednou začal jeden vzadu svačit v půlce mojí přednášky. Pár jich usnulo, a to jsem se mohl podělat, abych byl zábavný, vtipný a energický.

Stejně spali!

Většina z nich mě má místo učení. Takže si vybírali mezi mnou a fyzikou. Nebo chemií. Mezi mnou a nějakým nudným výkladem ještě nudnějšího učitele o něčem nudném, co nechápou, chápat nechtějí a ani nikdy chápat nebudou. Těžká nudná volba.

A tak před ně vždycky přijdu, nadšenej jak štěně s informací, že jich je dvacet. Třicet. Padesát. Sto. Nebo dvě stě. Myslím si, jak se na mě všichni těší, jak se nebudu muset představovat a jak všichni určitě znají můj hustej příběh.

Pak se to stane.

Čumí na mě. Já čumím na ně.

Čumíme na sebe a já vím už s jistotou, že tohle tak snadné nebude. Jsem jim totiž u prdele.

Odborně se dá říci, že studenti nejsou moje cílová skupina. Netárgetůju na ně a oni už vůbec netárgetůjí na mě. Natáčím o byznysu a marketingu a světě div se, že mě studenti nebaští. Vlastně to ani není záměr Mladého podnikatele.

Ale jaký dává smysl jezdit jenom tam, kde vás znají?

Ve skutečnosti nás mají u prdele skoro všichni. Opravdu. Počet lajků u vaší fotky není odrazem toho, jak vás lidé mají rádi. Prostě jste se jim jen ukázali ve feedu. Sorry jako algoritmus.

Počet mailů ve vaší schránce také nevyjadřuje lásku, kterou ve vás ostatní cítí. Jenom od vás něco potřebují.

Ani sledovanost vašich videí, návštěvnost vašeho webu, čtenost vašich článků nebo počet vašich fanoušků neříká vůbec nic o tom, jak důležití jste pro ostatní. Zítra přijde někdo lepší a oni odejdou. Nebo se nějakou dobu neozvete a většina si toho ani nevšimne. Nebo se vám něco stane, zmizíte a po chvíli zájmu se na vás zapomene.

Jsme jen výplní pozornosti ostatních. Jsme konzumní produkt. Žvýkačka, která vás baví chvíli, a pokud vám nevyrve plomby z huby, tak ji za chvíli vyplivnete a už si na ni nikdy nevzpomenete.

Je tady ale pár lidí, kteří jsou jiní. Pár jedinců, kterým na nás opravdu záleží. Pro které nejsme jen položka menu z mekáče, ale pro které máme skutečný smysl. Mají nás rádi. Dost možná nás milují.

A přesto všechno trávíme šíleně moc času přemýšlením nad tím, jak si získat uznání těch anonymních mas ve světě nul a jedniček. Jak mít více lajků, fanoušků, srdíček a zobrazení jenom proto, abychom nabyli dojmu, že jsme žádaní. Že jsme dobří a že je o nás zájem.

Tak strašně moc se zabýváme tím, co si o nás kdo myslí. Co si asi řekla ta pokladní, před kterou jsme zvládli zadat PIN karty až napotřetí. Co si asi myslel ten debil z práce, před kterým jsme se ztrapnili. Co by asi řekli ti skuteční fandové, kdyby viděli ten bordel u nás doma, který jsme teď přesunuli jinam, abychom se mohli vyfotit.

Jsme tak zaneprázdněni přemýšlením nad přemýšlením těch, co o nás nepřemýšlí, že nemáme čas přemýšlet nad těmi, kteří o nás přemýšlí neustále.

Možná by ale stačilo jenom to, kdybychom si uvědomili, že jsme ostatním u prdele. Že jim je fakt jedno, jestli zítra přidáte super fotku vaší večeře, jestli vydáte další velice chytrý komentář čehosi, čemu nerozumí stejně jako vy, nebo jestli se zítra budete v práci chovat jako největší magor jenom proto, abyste na sebe přitáhli pozornost.

Ne, všem je to jedno.

Ale vám by neměli být jedno ti, kterým jedno nejste. Pro které jste víc než žvýkačka. A nad kterými se vyplatí přemýšlet.


Ze série Jirkových večerních žbleptů poté, co se v noci vrátil z akce pro mladé lidi, kde ho zase nikdo nepoznal.

Ráno bude litovat, že tento žblebt sdílel.

26. 10. 2018

Komentáře čtenářů:

Co na můj článek říkáte vy?